poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Jo a Petro, s tim sudem.....Zapomen chvili na svuj nazor, ten je ted -pomuchlany bulimii, tak ze je neobjektivni...Vis, co ? Stoupni si naha pred zrdcadlo, zapomen, kdo se diva na koho- ted to nejsi Ty, Tvoje telo a Tvoje Oci.....Zapomen na to na par minut...A podivej se, jak je to doopravdy s tim sudem....Neni to tak desny, vid ? VLASTNE VUBEC TO NENI SUD, vid ? Je to jen chudak telo, ktere si Te nevybralo a ktere za nic nemuze, jen se snazi Ti slouzit a Ty mu to....kazis...A kdyz se podivas bliz...neni to nakonec docela roztomile, pekne telo ? Zkus to, nemavni nad tim rukou, "jo to znam" snaz se na par minut a pekne si to telo prohlidni...Mozna se budes divit, co uvidis...A kdyz to nepujde hned, zkus to znovu...Hledej zenskost a prirozenou krasu, ktera se nezmeni, kdyz ji das neco dobreho k jidlu pro zmenu....(")-->--->---- ( to je ruze...)

Mila, jestli tusim spravne , -Petrusko,asi nikdo, at nas ma rad sebevic, nikdo nemuze nikdy pochopit nas nesmyslny problem, protoze perce ani my samy ho nechapeme, ani my samy nevime, jak na nej. Kdyby jsem to vedely, uz bychom to prece davno udelaly, neni to tak ?Od meho prvniho prispevku uplynulo mnoho dni...Psala jsem tam, jak se mi darilo s delenou stravou. 3 krasne dlouhe mesice jsem nezvracela, svete div se , ani jsem nepribrala ( mozna 3-4 kila ze zacatku, pak se to sama srovnalo...) a "docela" normalne jsem jedla. Nicmene, casem jsem, jak uz to byva, zacala s ruznym vynechavanim ruznych potravin a tak a snad zase zacala jidlo omezovat... Telo tedy jiste opet nedostavalo, to co by potrebovalo, a chute, a hlad se zase prihlasily...Spadla jsem ze sveho vavrinu....Nicmene, ja se nedam. Vlastne se neni cemu divit, uz na leceni nam rikaly, ze "dietu" dietou proste nevyresime...Ted bych chtela neco rict tomu o podpore od svych milovanych...Vis, ja mam doma snad poklad, ne jen chlapa. Je to moc krasny clovek, ktery na me mysli, kudy chodi a ktery by mi snesl z nebe vedle modreho snad celou duhu. Jsme spolu neco pres 2 roky. 2 roky maximalni lasky, maximalni opory...Ale dnes uz se zacina bat, ze to nechci zvladnout,nezvladnu a ze tu jednoho dne zustane sam uprostred nasich spolecnych planu...Sam dela, co muze -nepta se, kdyz sama o tom nezacnu, u jidla dela, ze nic nevidi, nehoni se za mnou na Wcproste nechava mi volnost, jen abych neutekla, abych mu verila...A ja ? Dosud jsem se moc neukazala, ze i me na nasem vztahu a budoucnosti zalezi. Tim, co delam, jakobych vse ignorovala...Kdo by to vydrzel vecne ? Ne, jeste jsem ho neztratila. JESTE NE... mame par problemu, na kterych mam vinu ja,ale i par, na kterych ma vinu on. Ted zalezi, jak se k tomu postavime oba dva. Ty jeho..ty ted vynecham, o tech to tu neni. Ale tim mym je bulimie...Stejne tak jako v kazdem vztahu pred tim...kdy jsem nakonec utekla, misto abych zacala neco delat. Zbabele, co ?Dnes uz si uvedomuji, ze pred bulimii nikam neutecu, ani do noveho vztahu -i ten se casem dostane ke konci sve trpelivosti, a to uplne kazdy, bezohledu na to, jak moc me ten druhy miluje...Ja musim ukazat svou lasku a snahu, aby iten druhy nezacal mit pocit, ze jeho city......jsou jako hazeni hrachu proti zdi. Ne ne, nikam se neutece a kazdy vztah drive, ci pozdeji utrpi tak nezahojitelne rany, ze se pres ne jednou proste uz neprenese, a tim myslim KAZDY.Tak tedy, jestli mame problemy, ja jsem se rozhodla, co je pro me dulezitejsi.Uz me nebavi a unavuje nicit neco, co je tak krasne jako laska. Myslim ,ze moje vycitky vuci nemu jsou vlastne jen sipy, ktere strilim zpatky, jen abych nemela pocit viny, ze problemem jsem ja. Takze je na case si zamest pred svym vlastnim prahem, nez budu hledat chyby na druhem...A nez rozbiju neco, cemu na me tak moc zalezi. A nez budu vycitat chyby, ktere mozna jsou jen vyplodem meho strachu a neschopnosti si priznat sve vlastni chyby. Jednoduse, kaslu na bulimii. ZAcala jsem uplne normalne jist, tak jako muj muz, bez vyjimek a vymysleni si ...a to 3-krat denne. Sama vim, ze je lepsi jit pred jidlem na Wc, i kdyz nepotrebuju, protoze pokuseni je pokuseni a ja ted nejsem moc silna na to mu odolat. Papam pomalu, v klidu a snazim se poslouchat sve telo, ne bulimii. A svete div se - talir nemusi byt po me vzdy vymeteny! Tak bastim, a telo mi samo povi ( po tech 10-ti letech je to az k neuvereni...)kdy uz to neno hlad, ale bulimie, kdyz budu pokracovat a cpat to do sebe.Chuti a hladu se nezbavim za den, zila jsem s tim prilis dlouho. To vis, ze je mam, ale delam cokoliv, co me aspon na chvili zabavi nemyslet na jezeni, na zvraceni, na vahu....A kdyz to nepomaha, zmenim cinnost a najdu si jinou. Do kuchyne krome casu na jidlo, zbytecne moc nejdu a kdyz jdu, pripominam si, kdy je cas jist a kdy ne.To vis, zase to pokuseni...Vahu jsem nevyhodila, ale nejdu na ni. Oblekam se pohodlne, abych nemela takove ty pocity, ze je mi neco tesnejsi a ze jsem asi tedy pribrala. Jestli pribrala, tak co ? Zivot je o jinych, mnohem dulezitejsich vecech, nez o cisle na vaze...Jestli tak moc chci zase normalne zit, musim proto neco delat, ne pred tim utikat - zase k jidlu. Ne ?Tak, Petulko, valcim svou bitvu, uz celych 6 dni, jeden pekne pomalu po druhem. Je to dlouhe, protoze momentalne nemoho pracovat, coz by se zdalo, ze by to moji bitvu usnadnilo, ale zase - je snadne sklouznout k prepinani se, takze nakonec jsem asi rada, ze mam sanci tu bojovat v klidu a naucit se normalne zit, relaxovat a treba taky nedelat nic, coz mi jde dost tezko...Tak mi drz palecky, ja je drzim i Tobe , i vsem ostatnim. Snad moje valceni nekomu doda odvahu, to zkusit, protoze te nikdy neni dost... PA

Mila, jestli tusim spravne , -Petrusko,asi nikdo, at nas ma rad sebevic, nikdo nemuze nikdy pochopit nas nesmyslny problem, protoze perce ani my samy ho nechapeme, ani my samy nevime, jak na nej. Kdyby jsem to vedely, uz bychom to prece davno udelaly, neni to tak ?Od meho prvniho prispevku uplynulo mnoho dni...Psala jsem tam, jak se mi darilo s delenou stravou. 3 krasne dlouhe mesice jsem nezvracela, svete div se , ani jsem nepribrala ( mozna 3-4 kila ze zacatku, pak se to sama srovnalo...) a "docela" normalne jsem jedla. Nicmene, casem jsem, jak uz to byva, zacala s ruznym vynechavanim ruznych potravin a tak a snad zase zacala jidlo omezovat... Telo tedy jiste opet nedostavalo, to co by potrebovalo, a chute, a hlad se zase prihlasily...Spadla jsem ze sveho vavrinu....Nicmene, ja se nedam. Vlastne se neni cemu divit, uz na leceni nam rikaly, ze "dietu" dietou proste nevyresime...Ted bych chtela neco rict tomu o podpore od svych milovanych...Vis, ja mam doma snad poklad, ne jen chlapa. Je to moc krasny clovek, ktery na me mysli, kudy chodi a ktery by mi snesl z nebe vedle modreho snad celou duhu. Jsme spolu neco pres 2 roky. 2 roky maximalni lasky, maximalni opory...Ale dnes uz se zacina bat, ze to nechci zvladnout,nezvladnu a ze tu jednoho dne zustane sam uprostred nasich spolecnych planu...Sam dela, co muze -nepta se, kdyz sama o tom nezacnu, u jidla dela, ze nic nevidi, nehoni se za mnou na Wcproste nechava mi volnost, jen abych neutekla, abych mu verila...A ja ? Dosud jsem se moc neukazala, ze i me na nasem vztahu a budoucnosti zalezi. Tim, co delam, jakobych vse ignorovala...Kdo by to vydrzel vecne ? Ne, jeste jsem ho neztratila. JESTE NE... mame par problemu, na kterych mam vinu ja,ale i par, na kterych ma vinu on. Ted zalezi, jak se k tomu postavime oba dva. Ty jeho..ty ted vynecham, o tech to tu neni. Ale tim mym je bulimie...Stejne tak jako v kazdem vztahu pred tim...kdy jsem nakonec utekla, misto abych zacala neco delat. Zbabele, co ?Dnes uz si uvedomuji, ze pred bulimii nikam neutecu, ani do noveho vztahu -i ten se casem dostane ke konci sve trpelivosti, a to uplne kazdy, bezohledu na to, jak moc me ten druhy miluje...Ja musim ukazat svou lasku a snahu, aby iten druhy nezacal mit pocit, ze jeho city......jsou jako hazeni hrachu proti zdi. Ne ne, nikam se neutece a kazdy vztah drive, ci pozdeji utrpi tak nezahojitelne rany, ze se pres ne jednou proste uz neprenese, a tim myslim KAZDY.Tak tedy, jestli mame problemy, ja jsem se rozhodla, co je pro me dulezitejsi.Uz me nebavi a unavuje nicit neco, co je tak krasne jako laska. Myslim ,ze moje vycitky vuci nemu jsou vlastne jen sipy, ktere strilim zpatky, jen abych nemela pocit viny, ze problemem jsem ja. Takze je na case si zamest pred svym vlastnim prahem, nez budu hledat chyby na druhem...A nez rozbiju neco, cemu na me tak moc zalezi. A nez budu vycitat chyby, ktere mozna jsou jen vyplodem meho strachu a neschopnosti si priznat sve vlastni chyby. Jednoduse, kaslu na bulimii. ZAcala jsem uplne normalne jist, tak jako muj muz, bez vyjimek a vymysleni si ...a to 3-krat denne. Sama vim, ze je lepsi jit pred jidlem na Wc, i kdyz nepotrebuju, protoze pokuseni je pokuseni a ja ted nejsem moc silna na to mu odolat. Papam pomalu, v klidu a snazim se poslouchat sve telo, ne bulimii. A svete div se - talir nemusi byt po me vzdy vymeteny! Tak bastim, a telo mi samo povi ( po tech 10-ti letech je to az k neuvereni...)kdy uz to neno hlad, ale bulimie, kdyz budu pokracovat a cpat to do sebe.Chuti a hladu se nezbavim za den, zila jsem s tim prilis dlouho. To vis, ze je mam, ale delam cokoliv, co me aspon na chvili zabavi nemyslet na jezeni, na zvraceni, na vahu....A kdyz to nepomaha, zmenim cinnost a najdu si jinou. Do kuchyne krome casu na jidlo, zbytecne moc nejdu a kdyz jdu, pripominam si, kdy je cas jist a kdy ne.To vis, zase to pokuseni...Vahu jsem nevyhodila, ale nejdu na ni. Oblekam se pohodlne, abych nemela takove ty pocity, ze je mi neco tesnejsi a ze jsem asi tedy pribrala. Jestli pribrala, tak co ? Zivot je o jinych, mnohem dulezitejsich vecech, nez o cisle na vaze...Jestli tak moc chci zase normalne zit, musim proto neco delat, ne pred tim utikat - zase k jidlu. Ne ?Tak, Petulko, valcim svou bitvu, uz celych 6 dni, jeden pekne pomalu po druhem. Je to dlouhe, protoze momentalne nemoho pracovat, coz by se zdalo, ze by to moji bitvu usnadnilo, ale zase - je nsadne sklouznout k prepinani se, takze nakonec jsem asi rada, ze mam sanci tu bojovat v klidu a naucit se normalne zit, relaxovat a treba taky nedelat nic, coz mi jde dost tezko...Tak mi drz palecky, ja je drzim i Tobe , i vsem ostatnim. Snad moje valceni nekomu doda odvahu, to zkusit, protoze te nikdy neni dost... PA

Muj pribeh se značně vymyká zavedené představě o životě a smrti (to byl vtip :-) zatím ještě žiju)bulimičky.Za prvé: nikdy jsem nedržela žádné hladovky ani diety,ani jsem nebyla posedlá touhou být hubená (ač jsem při výšce 166cm vážila 58-62kg). Můj problém začal jinde. Měla jsem značně komplikovaný vztah se svou matkou, s člověkem naprosto nekomunikativním, bez kousku zodpovednosti a zajmu o sve deti. Takze uz od skolniho veku jsem obcas propadavala depresim, ktere se s prichazející pubertou (kdy se myslim obecne zvysuje fixace na matku) stupnovaly. No, a kdyz mi bylo 16, tak jsem jednoho krasneho letniho dne zjistila, ze mi jidlo dela dobre, uklidŇuje mě. Ze kdyz jím,nemusím na nic myslet a me starosti jakoby neexistovaly.Muj soukromý únik od toho "špatného" světa. Jak však prodloužit onen blažený pocit bezstarostnosti? Jak vyzrát nad omezenou kapacitou žaludku? Jak jinak, než žaludek vyprázdnit, tzn. vyzvracet se, a začít jíst znovu. S postupem let se jídlo stalo středobodem mé existence. Věděla jsem, že to, co dělám, není úplně v pořádku, že si ničím zdraví tělesné i psychické (neboť výčitky a nenávist vůči sobě stále rostly).A zatímco jsem si nalhávala, že to mám pod kontrolou, bořila jsem se čím dál víc do bahna. Pomalu jsem opouštěla všechny své koníčky a přátele a mou jedinou náplní volného času se stalo jezení-zvracení-jezení-zvracení-jezení-zvracení....Neptejte se me, proc jsem to delala. Sama na to nedokazu odpovedet......Poprvé jsem si vážnost situace uvedomila pred maturitou. Ve skole jsem vzdycky mívala téměř samé jedničky, rada jsem se učila i dovzdelavala. Jenže přišel svaták a já nebyla vůbec schopná se učit. Od rana do vecera jsem se bud přejidala, nebo brečela sama nad sebou. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na jídlo. U maturity mi to ještě prošlo, protože jsem byla na škole dobře zavedená a přece jen jsem se ty 4 roky před tím učila a něco mi v tý hlavě zůstalo. Zato studium na vejšce už bylo nad moje síly. Po 3 letech neúspěšných pokusů jsem to vzdala.Takhle tedy skončila nadějná studentka, ze které mohla být úspěšná manažerka nebo advokátka...kdyby... ale kdyby jsou chyby.Nemá smysl litovat sama sebe.Dnes je mi 24 a upřímně přiznávám, že tak jako je narkoman závislý na droze, tak jsem já závislá na jídle. S téměř všemi doprovodnými příznaky. Abstinenční nervozita, pokud jsem ten den ještě neměla svou dávku přejedení se, časté vyhazovy ze zamestnaní v důsledku mé nespolehlivosti,psychika samozřejmě totálně v prdeli, několik pokusů o sebevraždu,dluhy jdoucí do desetitisíců, stále početnější zdravotní komplikace (až mám někdy pocit, že se rozpadnu - neděste se, v posledních letech jsem jenom hodně cynická) Přeze všechno neztrácím naději, že dřív než bulimie sežere mě, sežeru já ji :-) a začnu konečně žít. Holky, kdo už máte problém s jídlem. Rychle s tím začněte něco dělat,nebo dopadnete jako já.Stanou se z vás trosky.A to přece nikdo z nás nechce.

Vsechny Vas holky zdravim,chtela bych se Vas jen zeptat, proc proboha tak blbnete.Chapu, ze chcete byt stihle, ale vzdyt kdyz nemenstruujete takovou dobu, napr.rok, tak Vam nedojde, ze si ublizujete a uz taky nemusite otehotnet ? Nechapu, jak se muzete tak ohrozovat.

ahoj Ajo,diky Ti za dopis. Musim rict, ze ted pripoustim, ze muj pritel mozna mel reakci v norme.Ze bych mu mozna nemela co vycitat. Jenze pro me to znamenalo obrovskou odvahu, abych mu neco takoveho rekla. Vim, ze sem mu to rekla proto, ze uz sem nevedela jak dal a v nem sem videla zachranu. Hrozne nerada chodim se svymy pocity ven, jsou pro me citlive a kdyz se spalim, boli to. Uz nekolikrat sem prisla na to, ze je lepsi si nechat vse uvnitr sebe. Tenkrat sem mozna od toho ocekavala prilis mnoho-pomoc. Stale vice zastavam nazor, ze nejlepsi je spolehat se pouze na vlastni sily. Nekdy je to vysilujici,ale je to asi jediny zpusob, jak v zivote neco dokazat. Taky si myslim, ze ta zevnejsi stranka je pomijivy a POUZE obalem toho co je vevnitr. Ale precejenom cloveku zalezi i na teto strance. Me snad ani nezalezi tolik na tom, jestli se libim chlapum nebo ne.Ten muj rika, ze me chce takovou jaka jsem. Jenze ja se nelibim sama sobe. Nechci hubnout kvuli chlapum ale proto, ze mi vadi, kdyz se na sebe divam do zrcadla, nemuzu si oblict cokoliv, a vylízt v lete do plavek je taky horor. Nadvahu nejspis nemam, asi sem normalni (172cm, 57) ale ja si pripadam jako sud. Nevim, je to tam nekde usazeny v nasich hlavinkach a nejak to nechce pryc. Ale preju vsem, aby prisli na ten zpusob jak to vsechno zvladnout ...

Když jsem řetla vaše článk, zjistila jse, že u mě to bylo úplně stejné - nejdřív anorexie - dietky, , pořád samý jídlo bez tuku,dopoledne jsem vůbec nejedla, odpoledne pak jen nějakej ten jogurt, nadměrný cvičení..změna nastal o loňských vánocích, kdy jsem se přejedla cukroví, říkala jsem si - seš pitomá, cos to udělala, teď přibereš nejmíň 5 kilo - a tím začal další kolotoč - bulimie. Už to trvá asi rok a měsíc, zvracím každý den, a každé ráno si říkám - dnes s tím končím, ovládnu se - jenže přijdu ze školy domů a hned mám nával žravosti, vždy podlehnu, a pak cvičím na míči aerobik, abych to kompenzovala. Jo, asi třikrát jsem to vydržela a celej den jsem jenom pila čaj.pak to začalo nanovo. vím, jak se toho zbavit,ale je to těžký. Nejlepší je hodně chodit ven, nemyslet na jídlo, najít si zájem, kterej zabere hodně času. Já se musím hlavně učit, a při učení, musím něco jíst..

Ahoj holky mely by jste poradne dlabat at vypadate k svetu , 40 kilo opravdu vypada skarede, je to sama kost a kuze, co vam rika krev a mleko???

holky,u mě anorexie začala ve čtrnácti letech,ale určitě to nebyla jen touha poštíhlém těle,štíhlá jsem totiž byla.překonáváním hladu jsem si dokazovala co vydržím,no a tak jsem skončila v patnácti na 35 kilech.naštěstí jsem nikdy nezvracela,ale myslím si,že ta nemoc je stále ve mě, i když jsem už dva roky "vyléčená".je mi osmnáct,vážím 49 kilo,vypadám jako každá jiná hezká štíhlá holka,jenže nemenstruuju,hrudník mám jako malá a nevim jestli budu moci mít děti. Dost těžké období jsem prožívala šestnácti letech, kdy jsem se svými 43mi kily ještě nebyla zcela v pořádku a oslovili mě jestli nechci dělat modelku.naštěstí jsem si uvědomila,že touto prací by se můj stav znovu zhoršil.do dneška je mi však smutno,když vidím ty krásné holky v časopisech,ale na druhou stranu, kdo ví sjakými problémy se potýkají ony.mějte se krásně a přeji vám hodně štěstí.

holky, myslim, ze prave servery jako "doktorka.cz" nam pomahaji do hrobu. zdravim

Ahoj, je báječné, že toto diskusní fórum existuje! Držím všem palce a věřím, že společně všechno překonáme. O Vánocích mě hlídal manžel - dával mi přesné dávky jídla, které jsem musela sníst před ním. Pak byl celou domu se mnou a působil na mě velice pozitivně: např. mě vytáhl na lyže a na běžky, vrátila jsem se ztahaná jako kotě, ale cítila jsem se fantasticky a večer jsem měla ohromnou chuť k jídlu. Snědla jsem normální porci a pak jsme si pustili hudbu a tančili jsme. Strašně mi to pomohlo. Jestli máte někoho, na koho se s tím můžete obrátit (třeba i kamarádku), určitě to udělejte.

Musím se zastat Petry a zároveň dodat, že vlastně neřiká zas tak moc jiného než ty Majo. Petra objevila sílu v sobě, které říká někdo bůh a která je univeržální silou (energií) ve vesmíru. Ty Majo nechceš pomoc hledat u této síly - boha, ale pouze v síle uvnitř sebe. Avšak právě síla uvnitř tebe, ten pravý zdroj energie je součástí obrovské vesmírné síly (boha). Spojujícím větou vašich názorů by mohlo být: "Musíte nalézt boha v sobě samých". to se dá bez použití slova bůh na které jsou někteří lidé alergičtí, protože si ho představují jako nějakého neskutečného dědulu na nebesích, vyjádřit " Musíte v sobě objevit zdroj životní energie". Takže vám i všem ostatním přeji, abyste nalezly sílu poprat se se svým problémem. Pokud se naladíte na tu správnou energii, uvidíte že i okolí a celý vesmír vám bude nápomocen, protože vše je propojeno. Avšak vy již určitě napojeny jste. důkazem je vaše vzájemná podpora na těchto stránkách. Přeji vám všem hodně štěstí.

Mila Peto, chapu Tve rozhorceni, co se tyka reakce Tveho pritele. Ale vis, ono neni moc lidi, kteri vedi o co jde, natoz aby nekdo vedel, jak pomoci. To Ti vlastne nikdo nepovi, ani Te toho nikdo nezbavi. Je to smutne a tezke, ale pomoct si muzeme jedine my samy, okoli nas snad muze jen podrzet a byt tam, kdyz nam to nejde...Mne maminka i vyhodila z domu... Dnes ji chapu. Nevedela, jak mi uz vice pomoct a ubijelo ji, ze se nicim, treba si i myslela, ze se tim probudim, ale nemohla vedet, ze nepomuzou ani prosby, domluvy, ani vyhruzky, ani nic... Dnes ji plne chapu, proste nevedela, co delat a trapila se mozna vic, nez ja. Tak Ti povim snad jedno...Peto musis sama dojit k opravdovemu chteni, bohuzel k tomu vetsinou lide dochazi az, kdyz si poradne sahnou na dno...a uvedomi si, co je dulezite pro zivot. Stihlost to asi ale urcite neni. A pred problemy se za jidlo take neschovame, to si jen mozna na par minut ulevime, aby to pak mohlo byt vlastne horsi....Tak k cemu to vlastne je ? Zadne stesti nam to opravdu neprinese. Lasku? Tak to snad jen tu, ktera klade duraz na vzhled a ta nas stastnyma prece neudela, takova laska nas v zivote moc nepodrzi,ta to snad jen zase zhorsi...Pozornost lidi, ze tu tak jsme ? Ne, i tahle pozornost je jen povrchni a brzo prejde, tak rychle, jako prisla, proto to zase jen zhorsi -a my pokracujeme, protoze chceme vic. Chceme lasku, pozornost...Ale ta kterou touto cestou privolame, ta nas nenaplni, nebo ne na dlouho. Musime se naucit, ze pred problemy se k jidlu netika, ale ze se k nim musime postavit celem. Naucit, ze ze pozornost neupoutame hubenosti, ale tim jak se dovedeme se zivotem prat.Musime se naucit, ze z jen my samy mame za sebe odpovednost a tedy i my samy se musime zacit chovat, tak abychom si zaslouzily respekt, respekt proto, kym jsme uvnitr ne, ne napovrchu. Uvnitr jsme prece moc citliva kotata, ktera jen nevi, jak jinak si rict o trochu lasky, pozornosti, citu, ucty, duvery....A tak dej tomu minutku a zamysli se, kde je vlastne schovana pravda. Tu jidlem ale prece ani nezazeneme, ani nevyvolame, neukazeme....Musime prijit tedy na to, ze jsou jine zpusoby, jak si o to vse, co nam chybi, jak si o to rict tak, aby uz jsme to konecne jednou dostaly. Jidlem to nebude...Ver mi. Tak hodne stesti, berusko a drzte se vsechny... S uprimnym pozdravem Aja

..taky sem v tom litala.Jednou jsem si přečetla o bulimii a místo toho, aby mě to varovalo, tak mě to spíš inspirovalo.Připadalo mi báječný, že se můžu nacpat, pak si strčit prst do krku a je to v pohodě.Nebylo.Zvracela jsem i několikrát denně, až jsem z toho byla vyčerpaná, vystřídalo to období hladovění.Po 2 letech jsem to Strašně nesnášela, chtěla už začít jist normálně, ale vždycky se dostavil ten pocit viny a selhání...a zase nanovo. Hrozně se mi chtělo to někomu říct, ale strašně sem se za to styděla. Jednou jsem tu odvahu sebrala, řekla to svýmu příteli (tenkrát jsem s ním chodila tak2roky,nyní si mě chce vzít, je to tedy stále ten samý). Čekala jsem že on je jediný, kdo by mi mohl pomoct.O to horší bylo zklamání, protože se na mě díval, jako kdybych mu říkala o UFO, jako bych si snad vymýšlela. Že to vlastně nemůžu vědět, že to je bulimie, či nějaký problém. To, že mi nepomohl, když jsem to opravdu potřebovala a čekala od něj tu pomoc, mu asi nikdy nezapomenu. Vím, že o tomto problému se žádné osobě svěřovat nebudu. Až teď, po 3 letech, po přečtení příběhů všech holek, jsem s tím problémem šla ven. Nevím, jak si pomoct. Nevím, zda po 3 letech bludného kruhu si můžu pomoct sama. A proto ty, RADKO(13,5), neblbni proboha a jez!!!

ahoj Hani!dik za podporu meho nazoru!k tvemu dotazu. mereni podkozniho tuku neni tak bolestive, jak si mozna myslis. me to delali v ramci komplexnich testu vykonnosti. jako jakou mam silu, fyzicku a tak. oni vezmou takove ,,klesticky" a tim ti zmacknou kuzi na urcitem miste(rikaji tomu ,,mereni ras"). vzdycky to trochu stipne, ale jinak to skoro neboli. co me prekvapilo, bylo, ze ti vezmou tu kuzi treba i na usich. to jsem necekala.:) potom to nejak propocitali a rekli mi, kolik mam v tele tuku, kolik je to procent a jake jsou normy a zbytek, ze jsou svaly, nebo organy. taky jsem ale slysela, ze ted je na trhu nejaky pristroj, ktereho, ze se chytnes, on s tebou trochu zatrese a mas vysledek. vim, ze kdyz byl ,,den zdrave vyzivy" nekde na Jiznim meste v Praze, tak to tam bylo. bohuzel jsem nemela cas a nestihla tam zajet. ale bylo to pristupny uplne vsem. vubec si myslim, ze nemusis byt vrcholovy sportovec, aby sis mohla nechat zmerit mnozstvi podkozniho tuku. bohuzel ale nevim, kde to delaji. prosim, kdyz na neco narazis, das mi vedet? taky bych tam docela zasla.zatim cauky.

Ahoj Majko!Plne s Tebou souhlasim, co se Boha tyce. Taky si myslim, ze kazdy z nas musi vychazet v prve rade sam ze sebe, premyslet nad tim, co je pro nej v zivote podstatne a smysluplne a ne se spolehat na nejakou "vyssi moc", ktera to za nas vyresi. Smula je v tom, ze toto si clovek uvedomi vetsinou az ve chvili, kdy je pozde. Skoro kazda holka, ktera prochazi obdobim puberty, venuje svemu zevnejsku snad nejvic casu a pozornosti. Neustale se prohlizi, kontroluje a z toho pak velice snadno vznikaji ony poruchy prijmu potravy, o kterych je tu rec. Casem pak vetsina prijde na to, ze to nema cenu ( at uz v dusledku zdravotnich problemu, nebo problemu v osobnim zivote, nebo co ja vim........... ) a postupne se vraci do "normalnich" koleji. Ze zacatku to neni jednoduche a vyzaduje to pevnou vuli a hlavne nejaky cil,ale presto si myslim (stejne jako Ty ), ze nejake proseni Boha asi neni to " prave orechove ". No, snad mi rozumis, co jsem tim vsim chtela rict. Chtela jsem se Te vlastne jeste zeptat, kdyz jsi hrala zavodne tu hazenou, jestli nevis, jak se praktikuje mereni podkozniho tuku. Slysela jsem, ze sportovci to bezne absolvuji a ze je to pomerne bolestive. Chtela bych si to totiz nechat zmerit, ale nevim, jestli na to jakozto "normalni" clovek, resp. ne vrcholovy sportovec, mam narok.Predem diky za odpoved.Haňula

cau vsichni!souhlasim s tim, ze clovek by se nemel tak moc orientovat na sebe. neustale prohlizeni se v zrcadle a pocitani kalorii je silne frustrujici a clovek je pak jeste vic nespokojenejsi. protoze kdyz si neco zakaze a stale mysli na to, ze to nesmi snist, tak tim vic ho to nuti, aby si to dal. a pak jeste neco, jeste... a najednou jsou tu strasne vycitky, ze to nemel delat a premysli, jak to zachranit. ale to tady asi vetsina zna.moc ale nesouhlasim, ze ,,buh" nas zachrani. ja jsem zastance toho, ze clovek se sam musi vzchopit, duverovat si a vyrovnat se s tim. odvolavani se na ,,boha" je spis takove alibisticke. neco jako:,,no, on to za me vyresi. on to tak chtel, tak proto se to stalo..." jestli tomu chcete verit, tak verte, ale ja jsem proti tomu. nikdo nemusi hledat silu u ,,boha", protoze kazdy ji ma v sobe. jde jen o to nalezt ji...

Ahoj holky!Já měla a občas mám ještě problém s bulímiíí.Jídlo bylo pro mne v mládí dlouho jediné pozitivum ,jakási odměna se aspoň dobře nadlábnout,ale pak zase výčitky,že přiberu,takový kolotoč.Vím z vlastní zkušenosti,jak léčit bulímiii.Jednak si nic nevyčítat,brát se takovou,jaká jsem,umět sama sobě odpustit a mít se ráda.Důležité je mít nějaký cíl,snažit se neustále zaměstnávat čímkoliv,hlavně ne sama sebou.Holky zajímejte se aktivně o lidi kolem sebe,dejte si nějaký cíl třeba v práci,v rodině,ve škole,hlavně se nelitujte a tolik si sebe nevšímejte,jestli máte nějaké to kilečko navíc,každému rozumnému chlapovi se stejně líbí holky,které mají za co chytit.Věřte,že přijde období,kdy na bulímiii nebo anorexii budete jenom vzpomínat.Věř a víra tvá tě uzdraví a každé zlo je pro to,aby nakonec bylo poraženo dobrem.A taky se modlete- Otčenáš...Je to dlouhá cesta,jako u každé nemoci,ale lze ji vyléčit,Mě je 27 let a tato nemoc mě přivedla k tomu,že věřím něčěmu,komu mnozí říkají bůh-je to ta síla v nás i kolem nás a když ji budeme prosit,vysliší nás,neboť je řečeno:Proste a bude vám dáno,tlučte a bude vám otevřeno!Nejde to hned,ale jde to.A vy holky,co nemůžete menstruovat kupte si v lékárně vitamín E 200-tobolky 200mg 1krát denně 1tobolkudlouhodobě,je to vitamín plodnosti a obnovuje činnost pohlavních orgánů a upravuje nepravidelnosti cyklu,myslím,že vám všem hodně pomůže.Věřte,že váše momentální utrpení je jen dočasné a ta zkušenost,kterou tímto získáváte,vám může pomoc a možná i mnoha lidem ,které ještě během života poznáte,že vás třeba naučí soucitu k lidskému utrpení.A ještě něco vám chci sdělit-Krása je pomíjivá a falešná,ale to pravé ŠTĚSTÍ je mít dobré srdce,soucit/né lítost/ a lásku ke všem živým tvorům,ke zvířatům i rostlinám.Dobré srdce a láska k životu,to je ta největší životní výhra,ne to bít vyzáblá.A pokud narazíte ještě v životě na někoho,kdo vás bude hodnotit podle vzhledu,tak je to bloud a s klidem se vyprdněte na to co mluví a smějte se na svět kolem sebe,i když budete mít třeba 5,10 kilo víc než teď,protože světu se líbíte takové jaké jste.Holky ahoj a mějte se rády!!!!čauky

Ahoj Hani.Diky za typ. Mas pravdu, ze ja splacam paty pres devaty. Hlavne ruzny sladkosti, nebo naopak neco hodne slaneho. Kdyz tobe to ale takhle funguje a nemas ani zadne tarvici potize, tak jsi mi vnukla nove odhodlani. Zkusim to taky tak. Ale pokusim se jist pravidelne, protoze jist jednou denne jsem si uz vyzkousela a nic moc...Ode dneska tedy hlavne ovoce a zeleninu a hlavne se NEPREJIDAT!!!:)Mej se a jeste napis!

Ahoj Majo!Je to divny, ze ted pribiras, i kdyz cvicis. Ale asi zalezi na tom, jak intenzivne a casto cvicis a taky, kolik toho snis, nebo spis co jis. Jak jsem uz psala, ja jim treba dve hodiny, ale dost pomalu, s prestavkama a jim hlavne ovoce a zeleninu a k tomu vzdycky jen jeden druh potravin - napr. bud jen syr, nebo jen maso ( ale jen vareny nebo duseny ), proste drzim tak trochu delenou stravu. Mam s tim velice dobry zkusenosti, hlavne co se zazivani tyce. Musim to zaklepat, ale myslim, ze diky tomuto stylu stravovani netrpim na zacpy.Zkus to taky, treba Ti to pomuze, projimadla jsou na nic, ty Ti akorat zpusobi dalsi a dalsi zacpy.