poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Ahojte všechny holky, co máte problémy s jídlem, jsem v tom taky už nějaký ten rok. Začalo to už na střední škole (nyní je mi 24 let),taky jak říkáte různé dietky, omezování, šlo to dolů a já byla hrozně štastná. Sice mi každý říkal, že mám hezkou sportovní postavu, ale já jsem nikomu nevěřila. Nejsem moc vysoká mám asi 159 cm (tedhy jsem vážila asi 51-52 kg), vždy jsem si přála být vysoká a štíhlá, 7 roku jsem chodila do gymnastiky a měla jsem trošku svalnatou postavu, a to se mi nelíbilo já chtěla být bez svalů, štíhlá. Ubírala jsem si na jídle, kde jsem mohla, poté jsem někdy i zvracela, hlavně o víkendech, kdy jsem musela jíst s rodiči. Přes týden se to nějak dalo oklamat. Také jsem začala používat projímadla, ale jen občas. U mě se to celkem táhlo pomalu, za 2-3 roky jsem zhubla na 40 kg. Poté si toho naši začali všímat a ve 22 letech jsem šla do Oloumouce na léčení (tehdy jsem měle 37 kg/159 cm). Bohužel když jsem se vrátila pokračovalo to znovu. Protože jsem tam přibrala na 46 kg, a to se mi nelíbilo, protivila jsem se sobě. Nyní už nežiji s rodiči, ale žiji s přítelem je na mě moc hodný, ví o mých problémech s jídlem, držel mi i pěsti, když jsem byla v nemocnici, nevykašlal se na mě, ale nedokáže mi nějak pomoct. Myslela jsem, že když budeme spolu bydlet, všechno se spraví,ze začátku jsem se snažila, snídala, obědvala, večeřela, ale jak jsem viděla, že se zakulacuji, tak jsem zase tomu utla. Mám svého kluka ráda a alespoň o víkendech jím s ním normálně aspoň se snažím, ale beru u toho projímadla, aby alespoň něco ze mně šlo pryč, přes týden vůbec skoro nejím,a ještě k tomu beru pořád projímadla, aby jsem to jídlo, které sním o víkendu, trošku přes týden spravila. On to vůbec netuší, že chodím pořád na záchod,protože si něco beru. Na projímadlech jsem hodně závislá, sama nevím jestli bych šla bez nich na záchod, ale más strach to zkusit. Mám strach že všechno to jídlo když nepůjde ze mně tak mi hrozně přiberu. Po víkendech se hrozně špatně cítím, jako kdybych přibrala aspoň 7 kg, nikdy nevím, co si mám v pondělí obléct do práce, aby někdo nepoznal, že jsem přibrala. Spát kvůli tomu nemůžu. Je to hrozně začarovaný kruh, ale já nevím, jak z toho ven, cokoliv sním tak si dám před tím projímadlo, musím zvyšovat dávky, obměňovat je, ale už mě to nebaví, je to hrozné, pořád chodit na záchod. Myslím si, že bych asi měla problémy chodit normálně na velkou stranu, protože už jak jsem byla na léčení v nemocnici, museli mi dávat laktozu. Někdy i zvracím ale to je opravdu málokdy, protože se před mým přítelem neodvážím to udělat, slyšel by to. A to bych nechtěla, a proto jsem se asi upnula na projímadla. Vím, že to není zdravé, a vím že taky všechno ze sebe tím nedostanu. Nevím kolik teď vážím, protože váhu nemáme, ale si kolem 42-43 kg. Chtěla bych mít aspoň 40 kg. Nemám takové ty stavy žravosti,to vůbec, spíš to jídlo nechci. Vím, že bych se neměla tahle ničit, ale zatím jsem se tomu ještě nepostavila. Poraďte mi, napište, co mám dělat. Chtěla bych si s Vámi všemi povídat o tomto problému a třeba mi to ukáže cestu jak z něho ven. Mějte se moc pěkně, držím Vám všem pěstičky, co se pokoušíte s nemocí bojovat. Ahojky

Mila Julinko,nejdriv Ti chci rict, ze jsem rada, ze jsi nasla odvahu a sverila se nam se svym trapenim o kamaradce, vlastne o obouch, ale hlavne take o svych problemchch kolem vahy. Ma je snad kazdy. Jsem rada,ze jsi do toho nespadla. A doufam,ze ani nespadnes. Kazdy clovek ma tendeci si hlidat vahu, coz je dane asi tlakem a trendem spolecnosti, ve ktere zijeme. Jsou ale stay, kde hubenost symbolem krasy nei a tam se poruchy potravy a diety temer, ci vubec nevyskytuji. To je take paradox, vid ? Ale presne jak jsi rekla, kdyz me ma nekdo rad, ma rad moji dusi a na telu prece nesejde, je to jen docasna schranka, ktera se v prubehu zivota zmeni, a s tim nic stejne neudelame, ze jo ?Komu je prednejsi vzhled, ten si zase vubec nezaslouzi nasi lasku, ten nas podporuje v....a to nepotrebujeme. Proto jsem rada za chlapa, kteryho ted mam a musim rict, ze jsem prosla radou vztahu, nez jsem ho nasla, a i jednim predeslym manzelstvim, kde jsem presne videla, co to se mnou delalo, ze jsem vedela, ze je na me nakdo pysny pro muj vzhled a co se mnou delala nejistota, co se stane, kdyz zacnu normalne jist a tedy automaticky priberu. Ne, to jsem nechtela riskovat. Ale dnes vim, ze to nebyl vztah, ktery by me naplnoval, ani mi pomahal, zatocit s bulimii, tak sjem rada, ze vse skoncilo, jak to skoncilo. Ted mam vztah, ktery je mi v tom absolutni oporou a to mi moc moc pomaha najit silu a odvahu a chut bojovat...Tak se drz, drzte vsechny a ja vam ze srdce preji, abyste si uvedomily, ze svet se bude a bude tocit dal, i kdyz nejake to kilco priberete. No vazne, BUDE ! Neverite ? Zkuste to !...Pa pa Aja

Mila Hanulko,Z vlastnich zkusenosti, ktere sice nejsou odborne, ale me osobni, vim, samozrejme, ze touha po hubenosti nezacala jen touhou byt hubena, jako, jako..., krasna....a tak.Mozna i pricinu vim, nebo tusim, ale ani to mi v dobe, kdy jsem k tomu dosla, stejne nepomohlo k tomu, abych umela s nemoci zatocit a skoncit. Take ale nerikam, ze je blblost to nehledat, to ne, je samosebou dobre poznavat sam sebe a ucit se sam sobe rozumet, ale silu k vyleceni vam to asi nedoda. Me to teda nedodalo. Je to minulost, kterou nezmenim a je to soucast meho zivota.Je jedna vec, kterou jsem shledala spolecnou s vetsinou holek se stejnym trapenim, a tou je konfliktni vztah s jednim z rodicu, nejcasteji s matkou.Tak tedy, jako mala jsem mela pocit, ze me nikdo nema rad, ze na me nokomu z me rodiny nezalezi. Prvni vzpominky na to jsou, kdyz muj tata zboznoval meho o rok mladsiho bratra, protoze tata mel v prvnim manzelstvi dve dcery, pak si vzal moji mamku s dcerou a synem , a sni chtel mit jeste syna, ktereho vlastniho dosud nemel a tak by jmeno rodiny asi zaslo. Tak jo, mama se rozhodla, ze mu porodi syna ( jako by to slo si to naplanovat, ze jo?). Hm, co cert nechtel, hodne predcasne ( to je pry u poruch potravy take dost caste...) tedy hodne predcasne jsem se narodila ja. Porod byl velmi komplikovany a malem jsme obe umrely a navic, ja byla a jsem holka. (dikybohu...) Tady je hned par veci, ktere na me velmi zapusobily, kdyz jsem pak jako mala o nich slysela. Vlastne me velmi zranily a ja se jich chytla jako vosa bonbonu... Tou prvni je zklamani rodicu, ze nejsem syn, druhou je fakt, ze mama pri mem porodu malem zemrela a ze uz ji nedoporucovali mit dalsi. No a treti mi sice maminka vypravela jako zert pro zasmani, ale ja asi byla prilis mala, abych to jako zert umela pochopit.Mamina mi vypravela "jak me nechtela"...No, ano nechtela. Narozena predcasne jsem mela po celem tele dlouhe cerne chlupy ( ktere by se pred narozenim v normalni dobu ztratily) a moje 1.7 kilove telicko bylo jedna velka vsebarevna modrina, takze pohled jedna basen. Takhle me mamina videla poprve v zivote, a to az osm dni po porodu. Tenkrat s ni se na me podivat sel jeji starsi bratr, ktery jezdil leta jako sanitak a mimo jine nemohl mit s zenou deti a uz deset let v tu dobu cekali na adopci. Ten sel s ni, protoze vedel, ze nejsem moc krasne mimico, zatim. Maminka kdyz me videla, zacala na cele kolo brecet, ze jsem oskliva a chluuuuuuupataaaa, a ze me nechce...A strejda chudak v te sve beznadejnosti na vlastni dite ji rekl, ze jestli me nechce, ze by si me s tetou vzali a dali mi prvni posledni...No nic, mamca me nedala, ale tohle vypraveni ve me zanechalo stopy, se kteryma jsem nevedela, co delat. Uz tak jsem v te dobe, ja nevim asi kolem veku 5-6-ti let, mela pocit, ze tata ma radsi vic brachu, ktery se jim rok po me nakonec narodil, protoze tata to rozhodne netajila daval to dost najevo, ze Mila byl mazanek, kterej si temer lusknul prsty a ja byla bita za nej.Takze kdyz jsem slysela tuhle historku jak ji tu ted rikam od maminy, nejak jsem si to vse poskladala po svem rozoumku a vydedukovala, ze me fakt nasi nemaji radi. A to nejen tata, kterej se mohl po... z brachy a kazdej to videl, ale nakonec tedy ani mama, ktera rekla, ze me nechtela....Tam nekde to asi cele ma nejake koreny.Takze jsem si pripadala nechtena a nemilovana, tedy jsem se zacala hrozne trapit, mozna nenavidet. Zacala jsem delat vsechno pro to, aby ti moji rodice byli radi, ze me nakonec maji. Chtela jsem byt tou nejlepsi dcerou pod sluncem....(Jo to boli, kdyz tu ted o tom pisu, ikdyz dnes uz vim, ze to bylo jinak a dnes mnohe z rodicu chovani chapu, ale tenkrat to bolelo jeste vic a ja si to dodnes pamatuju.)Ve skole jsem i bez jakekoliv namahy byla nejlepsi zakyni a to po celou zakladku, doma jsem uklizela a pomahala, ajk se dalo, zatimco ostatni deti si hraly venku, a cekala jsem za to jen trosku pozornosti, ze take vi, ze tu jsem, mozna take kousek pohlazeni. Tolik jsem cekala, tolik jsem po tom touzila, ale neprichazelo to a neprichazelo. Tatu jem zacala postupne nenavidet ( neodpustila jsem mu pravdepodobne dodnes, proc to hned popisu.) Pak kdyz mi bylo 6, pamatuju si, ze nasi meli nejake problemy, kterym jsem tenkrat nerozumela a parkrat jsem byla svedkem toho, ze tata mamu zbil. A to jednou tak ZBIL, ze ho malem zavreli...Od nej jsem nic necekala, ten byl ztracenej pro brachu, ale tenhle chlap sahnul na moji mamu, na moji jedinou nadeji na nejakou lasku ! To nebudu a nechci nikdy chapat, chlap podle me nema pravo vztahnout ruku na zenu, at je za tim, cokoliv. NEMA ! Nasi se pak rozvedli, coz me nijak netrapilo a dasli obdobi asi tri let si moc nepamatuju. Snad jen par navstev taty, kdy ja ale stale videla jeho zajem o brasku, takze mi jeho kupovani si nas nic nerikalo. Nicmene, nasi se pak k sobe po asi 3-4 letech vratili. Zniceho nic jsme najednou z navstevy jeli zpatky do domu, kde jsme s nim predtim zili. Nechapala jsem duvod, proc se mama k nemu vratila, pro me uz nebyl. A mamina rika, ze jen chtela, aby jsme meli svyho tatu...Takze jsme se vratili k nemu a ja do vesnicky skoly, kde me zacali vezdvihovat, protoze jsem byla chytrejsi, ze pry jsem mela jine zaklady...z jine lepsi skoly. Ze zacatku mi to lichotilo, ale pak me za to deti nemeli moc rady...A ja se stale snazila a snazila byt tou nejlepsi dcerou pro mamu, na kterou jsem se fixovala, ale to, co jsem ocekavala, stale neprichazelo -kousek citu, lasky a jistota, ze jsem chtena na tomhle svete.Asi v pate tride jsem kousek uznani ale dostala ve skole od cestinarky, protoze mi cestina sla sama, ajko po masle a navic jsem zacala psat basnicky, vcemz me ona ucitelka moc podporovala. Tak ze ja byla stastna a postupne jsem ten svuj hlad po lasce prenesla na ni. Mela jsem svou platonickou lasku a prozivala jsem nesmirne statne obdobi. A na lasku doma jsem uz cekat prstala a nemusela. Obcasna pochvala ve skole mi stacila ke stesti.Pak prisla osma trida a ja zjistila, ze se moje stastne obdobi blizi ke konci s blizicim se koncem roku. To zacalo peklo. Mela jsem strach,ze tu svou radost ztratim a neumela jsem si svuj zivot bez toho predstavit a ani jsem si ho dal nechtela bez toho predstavovat. Zacala jsem byt smutna, apaticka, stranit se kolektivu...delat vsechno proto, abych dala najevo te one, ze me to boli. Basnicky se promenily ve zpevy o smrti a ja doufala, ze tim neco zmenim, coz ale prece byla blbost. Prechod na stredni jsem odvratit nemohla. Dokonce jsem zacala vedome delat chyby ve skole, zhorsila jsem si schvalne prospech az na nejhorsi, ale nic se nedelo. Pak tesne par dni pred vysvedcenim to nakonec ta ucitelka( mimojine dodnes si mi oni a mehonbe za jeji pozornosti zda...mila zenska a dodnes si piseme...)Tak to nevydrzela, nevedela, co se semnou deje, a z basnicek videla, ze pomyslim na smrt, tak me ze skoly poslala k psychologovi. Tam jsem stravila asi 5 hodin ten den, prisla jsem pozde domu a ona prisla tam se mnou, a to se poprve nasi dovedeli, ze jsem se trapila. Hm, sice jsme si to probraly s mamkou, popovidala si s lekarem, ale nic to nezmenilo na jejim chovani ke me. Naopak se mi zdalo, ze jsem ji ublizila, ze jsem byla blazen do nejkake ucitelky vic nez do ni. -Zase jsem si pripadala spatna a nechtena...Zase jsem se nenavidela a tehdy jsem zacala mit problemy se sebeposkozovanim. (zamerne jsem si ublizovala fyzicky- rezani a tak...) Na stredni jsem se dostala bez potizi a to do tridy plne chytrych holek a taky peknych, takze jsem uz tak nevynikala, ale byla normalnim prumerem. Nekde nakonci prvaku jsem se pokusila o sebevrazdu ale byla to takova ta demonstrativni, chtela jsem asi zase jen upozornit, ze tu jsem a ze se trapim nedostatkem lasky. Nic se ale nezmenilo. Tesne po tom muj starsi braska, ktery me mimo jine nasel a vzal do nemocnice a dost me podrzel, tak ten sam spachal sebevrazdu a 4 mesice prezival jako telo bez niceho, v nemocnici a pak ( verim, ze na zanedbani lekarskych povinnosti) zemrel. Krasnej, hodnej, velmi citlivej kluk. Nekde tesne po tom jsem zacala s dietama a hubnutim. A az pul roku po jeho smrti mi vlastne plne doslo, ze tenhle clovicek se uz do meho zivota nikdy nevrati a ze vlastne i on byl nejak nestastny, a ja uz mu to sve trapeni, a ze nebyl sam, nemohla nikdy rict. Doslo mi, ze uz ho nenajdu na JIPu na praxi, ze uz ho proste nemam. Tak nevim, ma to koreny v tomhle detstvi a nekounecne touze a honbe po lasce... Pak se stalo jeste mnoho veci, ale to uz jsem mela navic problem s vahou, jidlem a nenavideni se jak psychicky, tak fyzicky. Mozna to byla jen jina forma sebeposkozovani se, kterym jsem se trestala, za to, ze jsem nebyla tou nejlepsi dcerou...To sebeposkozovani se ztratilo presne se zacatkem hubnuti a diet a tak... Byl to ale take mozna jiny zpusob, jak jsem se hlasila o nejakou pozornost...a tu jsem tedy po case zacala dostavat a ta me blazila...Tak to je muj pribeh. Dnes uz spousta veci chapu, ale to jak ne mne zapusobily tenkrat uz nezmenim. Dnes chapu, ze pri ctyrech detech a snaze se nas uzivit na nejake mazleni se s kazdym, hlazeni, proste nebyl cas, ze mama se snazila byt dobrou mamou, a delala, co umela. Dnes uz take vim, ze me ma rada, mozna, ze jsme si spolu nejbliz z cele rodiny, ze vsech deti, ale to az dnes. Jsme take dobre kamaradky. Ale to na me bulimii nic moc nezmenilo, ze tohle vsechno vim, jen sobe a minulosti trochu vic rozumum, ale to je vse. Snad Ti to neco napovi, nebo i Vam ostatnim, ja uz to neresim. Minulost ani rodice ( tatu) nezmenim, je treba pracovat na budoucnosti a pritomnosti...co se tyce financovani bulimie...hm, vzdycky se cesta nasla, a to i ostudne za cenu dluhu, pouziti penez, ktere mi byly svereny....a to do desitek tisicu

Klárko, s tím se přeci nesmíříš, aby Tě něco takového sežralo.....jaképak umírání, k životu jsme tu.

Milá Ajo a vůbec všechny,co tu jste. Ani nevíš, jak mi svými příspěvky pomaháš. Vždycky, když si čtu, co tady mé "kolegyně" píší, řvu jak Alík. Strašně se bojím, že to nedokážu, že umřu. Mám teď bohužel (doufám,že dočasně) ztížený přístup na net,jinak bych pro nás všechny ...píšu pro NÁS,protože si myslím, že každý příspěvek vítáme všechny s radostí...psala víc. Slibuju, že se polepším. Držte mi všechny palce, ja vam držim všech svých...jeden....dva...tři...čtyři...ČTYŘi palce mám.

Ahoj všichni, ale nejprve Alenko. Cítím v Tobě velmi milou a inteligentní osůbku. (Říká se, že většina anorektiček a bulimiček jsou inteligentní až nadprůměrně inteligentní bytosti). Ona kamarádka, na kterou ses mě ptala se nejmenovala Radka, ale Štěpánka a ta, se kterou právě bojujeme (resp. s její nemocí) se jmenuje Veronika. Moje nejlepší kamarádka....vlastně dnes už je asi všechno jinak. Strašně jsme se jedna druhé vzdálily a obě víme, že za to může jen a jen ona nemoc. Když si vzpomenu na všechno, co jsme spolu prožívaly, byly jsme přesvědčené, že si v životě s nikým jiným nebudeme tak rozumět, že o sobě víme naprosto všechno, že mezi námi bude do smrti naprostá důvěra, že si půjdeme vzájemně za svědka na svatbu atd. a najednou, jak mávnutím proutku, všechno je jinak. byla bych z toho zoufalá, ikydyby se jednalo "jen" o nějakou "známou", ale tahle holka pro mne znamenala nesmírně mnoho a já vím, že i dál znamená, jen ona právě teď nechce znamenat pro nikoho nic, snad ani pro sebe. Ikdyž i v tom je velký paradox, protože si pamatuju, když se mi poprvé svěřila se svým zvracením a já se jí na to potom často ptala, říkala mi s obrovskou hrdostí, že je pyšná sama na sebe, jak hubne, jak má silnou vůli atd. Je to onemocnění plné paradoxů, že jo???A teď-holky, když jsem vám minule psala příběh Štěpánky a Veroniku, poněkud jsem opomněla i příběh svůj. Přiznávám, i já jsem měla dvakrát v životě namále s anorexií. Poprvé, kdy jsem začala šílet, bylo, když jsem dospěla do věku asi 17 let. Přesně si pamatuju, kdy to bylo - když jsem seděla na záchodě a najednou se koukla na svá stehna, která byla "odporně rozpláclá" přes prkýnko (znáte ten pohled zezhora, ne?). Najednou jsem věděla, že s tím musím něco dělat, jinak si mě žádný kluk už nikdy nevšimne. Byl to nesmysl, tehdy jsem při výšce 163 cm vážila 51 kg. Dala jsem si závazek, že za den nesmím sníst víc, než jeden jogurt. První dva dny byly krutý, ale pak hlad jako by pominul, pocítila jsem první pocity euforie a úspěchu, kalhoty mi začínaly být volnější....Tak to šlo asi měsíc, zhubla jsem na 46 kg až jednou mě moje kamarádka, na které mi poměrně záleželo, hrozně vynadala, promluvila do duše a kupodivu mi to tenkrát stačilo a pomohlo. Pak nastalo období, kdy jsem se sice hlídala, snažila jsem se vynechávat sladký a tučný věci, ale žádnou drasťárnu jsem nedržela. Druhý zlom nastal, když mi bylo asi 20. rozešla jsem se s klukem (z mého popudu) a najednou jsem chtěla změnu. Chtěla jsem být strašně krásná, sebevědomá, neodolatelná. A samozřejmě, jak jinak, než dietama. Opět jeden jogurt denně, taky hrdost, jak jsem dobrá, chvála ze všech stran, jak mi to sluší. Opět jsem spadla hluboko pod 50 kg a dospěla do stadia, kdy mi jen pohled na jídlo dělal špatně. V této fázi jsem se seznámila s klukem, se kterým jsem dopsud. Bohužel je to ten typ kluka, který miluje štíhlé holky, což bylo ze začátku samozřejmě k jeho spokojenosti, i já jsem si v jeho očích připadala atraktivní. Říkával mi

Ahoj koceny! Ali, diky za odpoved, o anorexii i bulimii jsem si toho uz dost precetla, takze vim, jake jsou jejich nejcastejsi priciny, kolik procent pripadu je smrtelnych a podobne dalsi statisticke udaje, ale v zadnem odbornem clanku jsem se nedocetla ( zcela pochopitelne ) , co tyto nemoci obnaseji z tzv."lidskeho" hlediska - tzn. moje dotazy ohledne stolice, financovani jidla ap. a pritom si myslim, ze kdyby v nejakem verejne dostupnem casopise vysel clanek, ve kterem by tyto faktory byly zcela otevrene popisovany tak, jako v tomto auditoriu, tak by to mnoha "zacinajicim" anorektickam a bulimickam mozna otevrelo oci. Treba to, co napsala Julie - to je naprosto odpuzujici, ale je z toho pritom citit ta lidskost, to, ze si Julie nevymysli, ze se jeji vypraveni zaklada na skutecnosti. A jelikoz anorekticky a bulimicky se ve sve vetsine rekrutuji z divek inteligentnich a chapajicich, tak si myslim, ze po precteni takoveho clanku by aspon polovina z nich zacala ve svem stylu prijimani potravy trochu brzdit. Ja jsem se vas vsech vlastne chtela zeptat, jestli jste se nekdy zamyslely nad pravou prapricinou sve nemoci. Temer vsechny tady pisete, ze jste nejprve zacaly jako anorekticky a posleze se z vas( diky vyhladoveni organismu - zcela logicky ) staly bulimicky. A ze anorekticky se z vas staly proto, ze jste si pripadaly ve sve "pubertalni slepote" tluste, nebo ne dost stihle, ze jste chtely vypadat jako ta a ta modelka, popr. jako vase kamaradka, kolem ktere se dejme tomu tocili kluci. Ja nevim, ale myslim si, ze ten praprapuvod je jeste trochu nekde jinde. Popisu vam svuj pribeh. Ja jsem poprve zacala s dietama blbnout asi v osme tride na ZS, protoze mi najednou narostly nejen prsa, ale i zadek a stehna. Byla jsem z toho dost nervozni, protoze az do te doby jsem byla ve tride vzdy ta nejhubenejsi a najednou, behem pul roku, se to radikalne zmenilo. Ale popravde receno, zmena me "telesne schranky" by zdaleka nebyla duvodem pro to, abych zacala drzet nejakou dietu. Duvodem bylo chovani meho okoli, resp. jeho zmena - najednou mi vsichni znami, ktere jsem delsi dobu nevidela, vsichni pribuzni a vsechny babicky zacali rikat

Ahoj berusky,prvni bych chtela podekovat Julii. Dekuju Ti za tu bezmeznou chapavost a trpelivost, kterou v sobe mas. Chtela jsem rict, ze jsem nikdy na druhe strane, te, co se bezmocne a vsemozne snazi nestala, ale jo, tak trosku. Cetla jsem nekolik velmi, velmi smutnych pribehu, jak to, co jsi vypravela. Bohuzel, par z nich bylo ukonceny smutnym a ubolenym konstatovanim, ze...nic nepomohlo a ona dotycna...prave zemrela. Neznala jsem ani jednu osobne, ale z dlouhych vypraveni, ktere trvaly i roky ( postupne psaly o sve bezmocnosti, az...) ale behem te doby jsem si udelala obrazek a ty holciny tak trochu poznala. I me bylo do breku a zle, ale nebylo nic, jak pomoci...Julinko, nevim, co mam rict. Muzu se zeptat...nejmenuje se dotycna Radka ? Jedna takova se mnou byla v nemocnici....a byla to moc moc hodna a krasna osubka s nadhernyma dlouhyma vlasama...Drzim Ti a Jim a Vsem pesti...Mariko a Zuzko, a vy vsechny, uvedomte si, ze vy se nevidite zdravima ocima. Vasi oci jsou stejne nemocne, jako Vy cele, takze si automaticky pripadate, ze jeste nejste tak moc hubene. Ale uprimne, z toho, co pisete....vyhuble jste, jen to jeste nechcete slyset a hlavne priznat. To je cele. Zkuste si jen tak pro srandu spocitat Idealni vahu...Index hmotnosti....Verim, ze uz urcite vite, jak se pocita, ale zase, je to jen cislo, ktere vidite a vnimate svou nemocnou mysli, takze mu moc neverite. Jo, jo, ja vim, jako bych slysela sama sebe...pred casem : ty se to keca....Ale, ale ale...Ja vim, holky. Ale vazne vam nepomuze nikdo a nic, dokud - Vy samy.... Rikaji, ze clovek s problemem, ktery se mu vymknul z rukou, ma jedinou sanci neco zacit chtit delat. A tou je, az si sahne pekne na dno. Az dolu na dno. Smutnym faktem je, ze mnohym z nas podobnym se to nepovedlo, jeste nez umrely. Taky verily, ze to maji pod kontorlou... Je treba se vazne zamyslet. Ja uz na smrtelne posteli lezela, castene kvuli bulimii, castecne kvuli sobe celkove. A to hned nekolikrat. Ale az naposledy, jsem si uvedomila, jak moc blizko jsem to mela. Stacilo par vterin...Neni to desiva predstava, ze par vterin me delilo od vseho a niceho ? - Nemuselo byt zadne dnes, zadne nadejnejsi zitra... A presto, ze jsem to naposledy chtela snad nejvic...boze, jak jsem dnes rada,ze mam jeste sanci bojovat, doufat, tesit se , ze zitra snad bude lip, a kdyz ne zitra, tak mozna pozitri, nebo za rok, ale lip urcite bude...jen tomu dat sanci, a trpelivost, a snahu...A az po tom jsem si uvedomila, ze to nemuselo skoncit jen tou smrti, to by bylo asi moc jednoduche. -Ale, kdyz jsem to udelala, na zadne "ale" jsem nezodpovedne nemyslela. Pak kdyz jsem se probudila po XXX dnech, kolem me stala cela moje rodina ustarana a vydesena k smrti jen kvuli me a moji hlouposti, kterou jsem pro sve sobecke JA prehlizela, jako by tu ani nebyla, a ja -mela jsem vyhled na dozivotni dialyzu = vic nez otrocky a nesmirne komplikovany zivot... To me mozna ty moje oci trochu zacalo otevirat.- Uz nemuselo byt nic... Ale, co kdyz se z toho dostanu ? Nemohla bych si ten vysneny normalni zivot zkusit, uzit, ani vychutnat...Kdybych mohla, vsechny bych si vas sem vzala k sobe, schovala vas pod kridlo a nejak by jsme to treba spolu zvladly...Hm, hezka predstava, ale vim, ze na to je treba minimalne dvou...Me a hlavne Vas...Julincin prispevek mi nahani slzy do oci, hruzu a vtek v jednom. Neni jak pomoci tem, ktere jsou stale prilis slepe a hluche. A ja byla a stale jeste jsem jednou z nich. To ,ze se tu ted uz 14 dni snazim, jeste neznamena nic...Ale alespon neco malo ano, aspon pro me samotnou ano. Verim, doufam a mam nadeji, a mam to sve CHCI to si drzim zuby nehty. Ale dal... nezalezi na tom, kolikrat denne ted zvracite, kolik a co jite, casem se to urcite stejne jen a jen zhorsi, az na , co ja vim....10-20-30-krat denne..ja uz to pak ani nepocitala... Jen to rostlo preze mne a ja stejne nebyla schopna nic delat. JEDINOU moji denni naplni nakonec bylo jezeni a zvraceni, dokud jsem vycerpana k smrti proste nepadla a neusnula, nekdy driv, nekdy pozdeji...Tak snad, SNAD !!! uz to ted dotahnu do konce. Po tom vsem, co tu ctu mam zase o trosku sily o duvodu vic.Dnes zase slavim, cela pysna i za to malo, 14-ty den !!! Zaludek me stale jeste boli, nevim jak dlouho to jeste bude trvat...Boli, ne protoze me tam tlaci, tizi jidlo, co mi vadi a co nechci, ne to ne, ale proste sam od sebe boli, nejvic, kdyz tam nic moc neni a do jidla je jeste daleko, tak ne hlad, to neni hlad, ten je jiny, proste me ale boli, jak se snazi se asi zcvrknout do puvodni velokosti, a to jeste asi nejaky ten patek potrva...Hm, obcas pomaha, kdyz tedy jen neco zobnu, kdyz je jeste brzo jist. Nepocitam si hodiny, ale snazim se jist v normalni dobu - snidani, obed, veceri... Obcas casove neco nestihnu, tak jedno chybi, nebo se osidi, ale to si sama nedovolim, jen kdyz je manzel se mnou, abych to nezacala delat pravidelne, stejne tak, kdyz sem tam mame hlad "navic", tak si neco maleho dame mimo normalni dobu....jen tak se trosku rozmazlovat obcas neni na skodu ani zakazane...Tak se kocky zase mejte, vsechny zdravim a preji stastnejsi, lepsi den ! Aja

Ahoj holky, zatim to zvládám, i když to jde špatně. Dneska jsem udělala jednu moc důležitou zkoušku na jedničku a mám velikou radost. Učila jsem se a aspoň jsem o víkendu tolik nemyslela na jídlo. V sobotu jsem to s jídlem malinko přehnala, bylo mi dost špatně od žaludku, ale zvládla jsem to a už týden nezvracím. Čajíčky zkouším, spíš tak pro chuť - moc mi chutná meduňka, ale prý se to má střídat, tak piju cokoliv. Haňula (?) se ptala, jak je to s naší stolicí - u mě je to trochu jiné, já zvracela asi tak 1x denně, teď mám i dny bez zvracení. Já jsem si strašně dlouho neuvědomovala, že jsem bulimička. Prostě jsem si myslela, že držím normální dietu a že jednou to nemůže uškodit, když půjdu vyzvracet např. šlehačkový dost, který jsem snědla na návštěvě u rodičů. Strašně jsem se chtěla dostat na mou původní váhu. Nejsem zase tolik vychrtlá, teď mám při výšce 173cm 55kg, což docela jde. Takhle jsem docela spokojená, ale bojím se, že znova přiberu - a na druhou stranu chci zase žít normálně a jíst normální jídlo, normálně ho trávit a chodit normálně na stolici jako normální lidé. Já osobně na stolici chodím tak jednou za 2 - 3 dny, byla jsem včera a dnes jsem měla jen jogurt, který v sobě zoufale držím. Musím bojovat, nechci se zničit a nechci jít do nemocnice - manžel mi tím také "vyhrožuje" (chce mi pochopitelně pomoct, ale já k němu pociťuju kvůli tomu občas vztek a zášť), teď mi našel psycholožku, ke které se půjdu podívat. Sice se mi tam vůbec nechce, ale třeba to bude fajn. Hlavně je zvyklá na všechno a určitě má hodně zkušeností s podobnými lidmi jako jsme my. Spousta lidí, kteří o anorexii nebo bulimii nikdy neslyšeli, si myslí, že jsme prostě jen blbé holky, které si vzaly do hlavy, že budou zvracet nebo že přestanou jíst. Málokdo ale vidí celé pozadí naší nemoci. Holky mi taky říkají - neblbni, nezvracej, vždyť je to blbost. Představují si snad, že mě mé zvracení baví. To možná bylo ze začátku, když jsem měla radost, že se dokážu zbavit přílišného energetického přísunu. Teď to ale začíná komplikovat můj život, už před Vánocemi jsem si uvědomila, že jsem vlastně bulimička, když chodím každý den jednou (někdy i dvakrát) zvracet. Teď si půjdu udělat čajíček a asi zalehnou s naší perskou kočičkou do postele a pokusím se spát. Mějte se krásně, všechny vás zdravím.

Díky za podporu,snad to zvládnu.ZUZA

Ahoj všichni,četla jsem vše, co tu bylo a nejednou jsem měla slzy v očích.Abyste rozumněli - asi před třemi roky mi málem umřela kamarádka a jak asi správně hádáte, na následky anorexie. Byla to krásná holka, nadprůměrně inteligentní, nadaná na vše, co jen trochu souviselo s uměním. Proto šok a údiv, když jsem se dozvěděla (a samozřejmě i viděla), že má anorexii těžkého kalibru. Šlo to strašně rychle. Paradox je, že když začala s hubnutím, vůbec, ale vůbec nebyla tlustá - při 180cm vážila asi 60 kg. Nevím, kde se vzal popud k té postupné sebedestrukci. Když jsem jí potkala asi po 3 měsících jejích problémů, myslela jsem, že se na místě pozvracím. Nezlobte se, že jsem tak drsná, ale bylo to tak. Místo krásný holky, kterou jsem znávala, stála přede mnou smrtka. Stehna měla asi tak silný, jakojá zápěstí, ale co bylo nejhorší, byl její obličej. Vypadala přesně jako lidi těsně před smrtí (dělala jsem 5 let v nemocnici sestru, takže vím, o čem mluvím)- zelenošedožlutá barva, propadl tváře, vystouplé lícní kosti a celý obličej porostlý chlupama - hnus. nevíte, jakou práci mi dalo přemáhat se, abych se okamžitě nedala na útěk. Netrvalo ani 14 dní a já se dozvěděla, že jí odvezli na ARO, kde leží na kapačkách, doktoři jí dávají 20% šance na přežití a kněz jí byl dát poslední pomazání. Všichni byli bezmocní. Už v počátku její nemoci se všichni kolem snažili dělat co mohli, aby jí pomohli. Jenže ONA SAMA nechtěla.Její matka se zhroutila. Dopadlo to dobře. Smrti unikla o vlásek a začala intenzivní kúra, kdy hlavně díky bezvadné psycholožce začala chápat, že musí ona sama chtít a bojovat, že je to vlastně strašný nesmysl, celá ta sebedestrukce a že život a kvalita člověka je skutečně v něčem jiném, než v kráse a štíhlosti. Neuplynul ale ani rok a moje nejlepší kamarádka (jiná, než o které byla před tím řeč), se mi svěřila, že začala po každém jídle zvracet. Myslela jsem, že jí nafackuju, vyrukovala jsem na ní s předešlým příběhem, dávala jí kázání, ale ona dobře věděla, co to je bulimie a anorexie, byla si vědomá tenkého ledu, na který vstupuje a přesto pokračovala. Prostě si myslela, že to má pod konterolou, vše zvládne a včas přestane. Nikoliv. Začala nám scházet před očima, ale nejen fyzicky, ale i psychicky. Z původně veselé šprýmařky se stala depresivní zamračená holka, které se každý postupně raději začal vyhýbat. spojila jsem se s jejími rodiči, sestrou, všichni jsme byli na prášky, rodiče se jí hrotili, zkoušeli jsme to po dobrém, po zlém, sehnali jí psychology. Nejprve to vypadalo, že jí tento krok pomohl, říkala nám, jak se cítí dobře, jak jí doktoři pomohli otevřít oči, jak se z toho dostávaá....kecy a lži. Po čase jsme zjistili, že k psychologům nechodí, prostě si vymýšlí a její problém se zvrtnul do fáze, kdy už je pozdě. Pořád ještě to s ní prožíváme a nevíme, jak to dopadne. Je to strašný, jak se člověk dokáže během relativně krátké chvilky stát otrokem něčeho, co ho úplně změní a zničí. Sama ona kamarádka mi řekla, že je to jako drogy, nechceš, ale musíš. Cítím, že to je problém na strašně dlouho a vůbec nejde jen o to, aby přibrala, ale aby si to srovnala v hlavě, teprve pak se může pokusit vylízat se z toho, ale musí chtít a sama být pevně rozhodnutá. Musí se jí rozsvítit. Kdybych věděla, jak jí pomoct, udělám to. Zkoušela jsem všechno možný. Kdybych věděla, že jí pomůže, kdybych jí namlátila, namlátím jí. Kdybych věděla, že jí pomůže zavřít násilím do klece, zavřela bych jí. Jenže musí chtít ona sama. Holky, držím vám palce, nebuďte samy sobě otrokem.

Ahoj holky,tak jsem se taky konečně rozhodla Vám taky o sobě napsat.Mám stejný problém.Je mi 25 let.Bulimií trpím asi 2,5 roku.Je to hrůza,protože o tom nikdo neví,a asi se mi to již nepodaří zatajit.Před Vánoci se stala u mě taková změna,a to,že bulimii vystřídala anorexie.Byla jsem nemocná se zubním zánětem,a nemohla jsem moc dobře jíst.Ani nevíte,jak se mi to hodilo.Přestala jse mít chuť k jídlu a zhubla jsem ještě víc.K tomu každej den dřu na aerobiku nebo v posilovně.Jím jako vrabec a to jen před svým přítelem.Moc dobře vidí,jak vypadám.Vymlouvám se před ním na potíže se žaludkem.Teď mám asi 48kg při výšce 169.Nikdy jsem nebyla tlustá,spíš naopak.Hubeně vypadám i při 52kg.Hodně jsem od mládí sportovala.Teď vypadám opravdu hodně vyzáble,nedávno jsem chtěla jít na plovárnu,ale vůbec jsem se sobě v plavkách nelíbila.Každej mi říká,že jsem fakt hodně vychrtlá.Zajímavý je.že si tak připadám jsen někdy,pak se najím,a pohled na sebe sama se změní nato,že zas tak hubená nejsem.Mám velké obavy o tom někomu říct.Jsem dost nešťastná.Teď mám asi dva dny zase chorobnou žravost.Zvracím několikarát denně.Je to fakt strašnej kolotoč.V hlavě nemám nic jinýho než jídlo,jídloa zase jídlo.Pořád nad tím přemýšlím,úplně mě to ubíjí.Jsem strašně moc ráda,že existuje tohle forum,budu si s Váma taky psát.Alespoň zatím slovní a písemná úleva,uvidíme,jak to bude dál.Jediné momenty,kdy jsem schopná vydržet nezvracet a celkem normálně jíst je,když jsem někde mimo domov,s přáteli nebo s klukem na dovolené.To jsem to vydržela i několik týdnů,pak se to ale vždycky vrátí do starejch kolejí.Vlastně už nedokážu normálně přemýšlet.V hlavě se mi před jídlem honí kalorie s tukama,cukrama a jídlo,který si neudělám sama,nechci jíst.Dnes jsem byla u rodičů a máma se mě zhrozila.Nacpala do mě králíka a zeleninovej salát.Vlastně celkem dietka,a já to doma zajedla větrníkama,perníkem,rohlíkama atd.Šlo to ven i s tím obědem.Dost se za to stydím,a nenávidím se.Vždycky,když jsem nad tou záchodovou mísou,říkám si,kdyby Tě tak někdo viděl.To bych asi nepřežila. Snad to bude zejtra lepší.Mám volno a jsem celej den s klukem.Tak možná vydržím.Až se dostanu k internetu,napíšu jak to jde.Já chci bojovat a být zase normální.Prosím,poraďte mi,koho mám navštívit,kterého odborníka,nebo bych taky uvítala se s někým jako já scházet,myslím,že by mi to pomohlo,protože už nevím jak dál.Zatím pa a držte se.ZUZANA

Mila Hanulko (?),ne, Tvuj dotaz je uplne normalni reakci, jako kazdeho, kdo o bulimii slysi poprve. Jo, zni to nechutne a take to je nechutne.To, co divky ( vetsinou postihuje prave divky -ve veku dospivani) delaji kvuli bulimii, je stejne nechutne, jako to, co treba alkoholicinebo narkomani dokazou udelat pro sklenku alkoho-lu, nebo davku narkotika. Jako je lhani, kradeni,dluhy, az po....hm i hrabani v odpadcich a tak.Jakakoliv zavislost vede k destrukci osobnostia to bezohledu na stupen inteligence, clovek ztraci zabrany moralni i eticke a snad vsechny mozne,ztraci realny pohled na svet... Mohla bych tu popisovat dlouho, Hani, ale to by zabralo moc mista a dni. Tvoji reakci plne chapu a ver, ze se ji nedivim. Bulimie neni ale nic noveho, je to nemoc stara temer jako lidstvo samo. Uz v dobach dlouho pred tou nasibyla. Jen se o ni dlouho nemluvilo, hlavne u nas.Proc ? To presne nevim, ale ma to co delat s tim, ze nikdo presne nevi, proc vznika a jak se ma lecit,a take to trva nekdy i roky, nez se nekde projevi navenek. U nas je diagnostika teprve v plenkach, stejne tak i lecba, proto jsem zacala tohle tema,aby se lide o tomto problemu vice dovedeli, naucili seho rozpoznat at uz na sobe, nbo svych blizkych, a take aby si, nebo jim jeste vice neublizili prave pro svou neznalost. A zase, stejne jako alkoholik se muze upit k smrti, a umira na selhani jater, nebo srdecni inkfart, nebo narkoman na predavkovani, tak i poruchy prijmu potravy, at uz bulimi, ci anorexie, jsou v jednom z deseti pripadu smrtelne...a to je dost, co ?Oboji - anorexie a bulimie jsou vlastne velmi blizke,postizena vetsinou postupem casu projde obojim. Ale oboji zacina touhou neco kontrolovat a ve veku dospivanitoho moc ke kontrolovani, ovlivnovani neni, takzese tato kontrola sveze na tom, co se na prvni poh-led zda kontrolovatelne a tim je telesna hmotnost, ktera je ve veku dospivani kazdeho z nas pomerne dost dulezita.Zacina to dietami, hladovenim, ktere se stupnuje. Po case samozrejmne telo postrada pravidelny prisunzivin a je vyhladovele, takze zacne cerpat z ulozenychtuku, jak uz to v prirode byva. Nejakou dobu tofunguje, clovek hubne a hubne a sklizi...udiv, vlastneje to jakykoliv druh pozornosti, ktery je zpocatkupozitivni a pak zacne byt negativnim, ze uz je to moc, ale v te uz je vetsinou postizeny prilis -no lita v tomv tom az po usi. a take prirozene, kdyz je telo vyhladovelezacne se hlasit chutema, hladem. A clovek si to jeste nejaky cas odpira a zakazuje, citi se silny,jak se mu dari se kontrolavat, ale ve vetsine pripadu dojde drive, ci pozdeji ke zlomu a hlad tela zvitezi, a clovek by po vsem tom hladoveni snedl, co vidi. Tady vidis porekadlo,ze odrikaneho krajice ....V tomto obdobi ale uz clovek nema realnou, zdravou predstavu o tom, co je optimalnivaha vzhledem k telesne vysce a veku, stejne tak, co je normalni starvovani, proto je pochopitelne, ze prejdez jednoho extremu ke druhemu.A jak uz to byva, kontrola se vymkne z rukou drive, nez si to uz nyni postizeny uvedomi. No, jak vidis, mohla bych tu psat dlouho, to jen jen velmi zhruba o tom, co se deje.Kdyz budes chtit vedet vic, rada Ti dam vedet, kde najit vic informaci, jo?Jo a k Tvemu dotazu....no, se stolici, je to logicke- kdyz telu nic nedas, nic nemuze jit ven...Casto, kdyz jsem nejedla, nebo jedla a zvracela,mela jsem potrebu velmi zridka, tak jednou za tyden, 10 dni. Takze, jo, nebylo by divu, telo se musi znovu vratit do plne funkcnosti, pokud to jeste jde, to nevim. Asi to zalezi na tom, jak dlouho to trvalo, a jak po tom vsem na tom to telo funkcne je. Ja osobne se jen modlim, aby to bylo jeste navratne- myslim tim plna funkcnost, asi proto to ted tak boli, ale ja se nedam. Tak se zatim mej, Hani, jestli mas jeste neco, klidne se ptej. Ja osobne Ti radapovim vse, kam jen moje znalosti sahaji. Ale je to jen z mych zkusenosti, jini lide, maji zkusenosti sve...Takze zatim se mej a bud rada, ze nejsi jednou z nas.Pa, s pozdravem Alena

Ahojky Mariko, Aleno, Petro, i vy vsechny ostatni, co ctete tohle auditorium, ale vy tri zvlast, protoze to, co tady pisete, jsem fakticky jeste nikdy a nikde neslysela. Ja jsem sem poslala taky 2 prispevky, ale na trochu jine tema, muj dnesni prispevek je spis dotazem na vas tri-bulimicky ( doufam, ze se kvuli tomu oznaceni neurazite ........ ). Ja si totiz myslim, ze bulimie je na jedne strane zbabelost, ale na druhe strane - paradoxne - ukazka velice silne vule. Osobne si vubec nedokazu predstavit, ze bych se vubec dokazala prinutit k tomu, abych vyzvracela nejake jidlo. A to nemam nejake obzvlast velke problemy se zvracenim - zvracim jen, kdyz je mi opravdu hodne zle od zaludku, napr. kdyz to prezenu s alkoholem. Jinak ne. Ale abych vyzvracela vsechno, co jsem rekneme pred hodinkou snedla, tak na to bych opravdu nemela odvahu. Kdyz uz pominu vsechno ostatni, tak by me bylo lito i toho jidla samotneho - asi bych rekla: ses pekne blba, ty si tady klidne zvracis a nekde v Somalsku nemaji co do huby. Taky jsem si rikala, ze vy za to jidlo asi musite utratit nehorazne penize a to jen proto, abyste to pak vsechno vyzvracely do zachodu. No a ted k tomu mymu dotazu. Je tak trochu nechutnej jako ostatne cely tohle chatovani. Kdyz vy vsechno to jidlo vyzvracite, mate vubec nejakou stolici? Z toho, co tady pisete, me pripada, ze vlastne zatezujete jen tretinu sveho zazivaciho ustroji ( kdyz vezmu v potaz delku strev ), a to v obou smerech ( od ust po zaludek a zpet ), ale chudaci streva si ani nevrznou. Ja si to proste vubec nedovedu predstavit, ale zajima me to, proto se vas tak stupidne ptam.........Predem diky za odpoved a nezlobte se na muj asi trochu drsnej prispevek, vsem vam hrozne moc fandim a jsem s vama, protoze i kdyz netrpim bulimii, tak velice dobre vim, jak hrozne boli zaludek, kdyz je prazdnej a jeste ke vsemu nemocnej a ze se tomu neda pomoct zadnyma praskama. Zkuste bylinkovy cajicky s medem, me vzdycky trochu pomohly, nebo jsem po nich aspon usnula ( a kalorii to moc nema, kdyz si do toho nenarvete dve vrchovaty polivkovy lzice medu ).Tak zatim cauky mnaukyHaňula

Mila Mariko,Ani nevis, jak jsem rada slyset, ze se take nekdo drzi zuby nehty.- Nedej se, nejsi prece zadna padavka.Hele, vyvinout si bulimii take bylo dost prace, ne ze ne, vid ?Mne manzel sice neurcuje, co mam jist, ale zepta se, co jsem jedla a take dobre vi, co tu doma je. Takze proste lhat nemusim, vidi, kdyz bych lhala.Tak to ani fakt nema cenu. Neni hloupej a zna me uz nejaky ten patek a stejne tak i muj problem.Take mi rika, ze jsem vazne dost hubena. Ja ted nevim , kolik vazim, a ani to nechci vedet, vim ze je to asi o neco vic, co nezvracim a bastim, ale ne o tak moc, ale take vim, ze bych jeste mela pribrat. At chci nebo ne...Takove ty hry, jak si najit volnou cestu ke zvraceni, -take jsem to delala. Vsemozne, Mariko. -Nebudu popisovat jak, nechci tu nekomu davat navody, jak si jet v tom svym, ale zpusob jsem si nasla VZDY. Nema to fakt cenu, lhala jsem jen sama sobe a naivne, diky bulimicke naivite jsem verila, ze oblbnu i ty druhe.Hm, na zvraceni, at je mi zle sebe hur, proste nemyslim. A ze mi je zatim denne zle, to je fakt, ale ja verim, ze to co nejdrive prejde. Nas organismus bude potrebovat cas, nez se zase nauci, jak si s jidle poradit prirozenou cestou, stejne jako potreboval cas, jak se naucit prezit to, co jsme s nim po leta delaly a neumrit hlady. Jo, Marinko, take mi byva tak zle, ze to jsem jeste nezazila, kolikrat je mi do breku, nevim, jak si ulevit, ale urcite pri tom nemyslim na bulimii, protoze vim, ze to je ona, co mi to zpusobila a ja , kdo si zpusobil ji. Ne, uz se pri tom, kdyz vidim, jak to boli ted, uz se nechci vratit na zacatek, protoze mam opravdu strach, cim bych prochazela priste, jestli uz ted to tak moc boli. Je to prece jen par mesicu zpatky, co jsem poprve prestala zvracet a jist delenou stravu, ktera se ale neukazala tim nejlepsim zpusobem. Tenkrat jsem jeste zadne bolesti nemela. A dnes, jen par mesicu po te, dnes je mam a jsou vazne tak velke, ze se mam co drzet, abych se nekroutila, a to mi ver, na jezeni a zvraceni pri tom nemam ani pomysleni. Jen se modlim, at to brzo prejde. Obcas se mi podari usnout, to je lepsi, ale vetsinou ne.Tak si jen rikam, ze kdyz ted budu slaba a vzdam se, jake bolesti a potize by me cekaly priste ? Tak jen doufam, ze nemam vredy, nebo tak neco, a ze se muj zaludek bude jeste umet vratit do sve puvodni, normalni velikosti, a ze nemam nejake skryte dalsi zdravotni problemy, ktere se jeste neprojevily, ale jsou a az se ukazou, ze nebude moc pozde. Treba az budu v pohode par let a neco by se projevilo, co by treba ani nemuselo byt lecitelne, Mariko, to bych se asi polozila -platit pak za neco, co uz tu nebude... A jestli mas pocit, ze nemas skoro zadna prava, berusko, uvedom si, ze ted jeste nejsi dost silna na to, abys to nezneuzila, kdybys je mela, znas jak to je. Tak bud trpeliva sama se sebou... Chtej vice volnosti, az budes jiste vedet, ze to zvladnes, ne ze to pouzijes, jak zase...vis, co ? Myslim, ze volnost mas, a ja taky, -neomezenou, kdyz je manzel v praci a sama dobre vis, ze to zvladas nejhure, ze proste jeste nejsi silna, kdyz tu volnost mas. Jedine, co mi muj muz rekl, bylo to, ze kdyz to vazne nezvladnu sama, bude me muset nechat dat do nemocnice i proti me vuli, i kdyby riskoval, ze v zajeti sve bulimie ho zacnu nenavidet, protoze uz se nechce divat a jen prihlizet, jak se nicim. A ver mi, ze to by teda nebyla zadna sranda. V cizi zemi, mezi lidma s jinou mentalitou.... brrr. A ani v me zemi, krmeni 6-krat denne...Mariko, bud rada, ze tam nemusis. Me tam tenkrat dali nasi, ja souhlasila, ale nebyl to med a ja asi vazne nebyla pripravena se toho sveho blazniveho vzdat. Clovek citil stale jeste jidlo skoro v krku, sotva dychal, tak tak ze se se udrzel nebezet na Wc, a uz nas hnali na jidlo dalsi. Jist se muselo, co nam nandali...Bez vymluv, ze to, ci ono nejime... Vsechno se muselo...Ne ne, ja to zvladnu sama. CHCI !!!Tak se drz, berusko, vsechny se drzte, jak to jde a hledejte duvody, proc to nedelat, proc prestat, -ne ty, proc jist a zvracet, ty uz prece vite, vime...Tak zatim pa. JO ! A DNES MAM SVUJ DESATY DEN !!!!!!!! Jsem na sebe pysna, at si rika, kdo chce, co chce...!!!!! Tak zatim pa paaaaa...

Ahoj Aleno,zatím se držím, zatím jsem nezvracela a snažím se myslet na něco jiného. Taky tu jsem sama, můj muž také pracuje na směny. Já mu tak strašně nechci lhát, hrozně si to pak vyčítám. Třeba se najíme a já se ho snažím dostat z bytu, protože se mi dělá špatně a já prostě musím. Posílám ho nakoupit, ale on není hloupý a ví, co chci udělat. Hladí mě a utěšuje, že se na mě nezlobí, že za to nemůžu a tak. Dohlíží na mě, abych jedla jen to, co mi sám určí. Říká, že po tom, co dokážu sníst, by bylo špatně každému. Jsem mu strašně vděčná a zavázaná, bojím se jen, že ho to po nějaké době přestane bavit. Jsou okamžiky, kdy o bulimii téměř nevím. Normálně se raduju ze života, mám strašnou chuť žít a najednou ta mrcha zaútočí, zrovna, když to nečekám. Jak říkám, jsem teprve na začátku a ještě se s tím dá něco udělat. Nechci do nemocnice.

Ahoj Petro, nevím, jestli můžu radit, ale možná bude lepší, když to někomu řekneš. Je to problém, který samy nezvládneme. Já ani kolikrát nechci zvracet, jde to prostě samo - teď jsem sice částečně v pohodě, od mého posledního příspěvku jsem nezvracela, ale strašně se bojím cokoliv sníst, aby se mi zase neudělalo špatně. U mně to vlastně teprve začíná, snažím se s tím něco dělat. Je to sice těžký, ale ne beznadějný.

Ahoj holky,jmenuji se Petra. Je mi 22 let a uz od 18 let trpim bulimii. Vsechno zacalo, kdyz jsem vazila 58 kg. Merim 162 cm. Bylo to ve 4. rocniku na gymplu. Cely zivot jsem byla sportovni gymnastka -sikovna, stihla a obletovana kluky. Najednou jsem mela strasne velika prsa a zadek a nemohla jsem se s tim vyrovnat. Jednou - po oslave babiccinych narozenin, kdy jsem toho hodne snedla jsem propadla depresi - budu jeste tlustsi a vsechno co jsem snedla jsem vyzvracela. Druhy den jsem byla o kilo lehci. Zacala jsem to tedy praktikovat po kazdem jidle a za mesic jsem zhubla na 51 kg. Mela jsem a mam super postavu. Stale si udrzuji vahu 51 kg, navic chodim casto do posilovny a na aerobic. Problem je v tom, ze 4 roky pravidelne 3x denne zvracim - a to vsechno co snim. Casto si i neco uvarim - 15 palacinek, gulas s deseti knedlikama, pak si dam kus kolace a bezim rychle na zachod vse vyzvracet. Nevim, co s tim mam delat. V podstate mi to v zivote nevadi. Najim se, vyzvracim to, neztloustnu a navic potom dlouho nemam hlad. Navic si toho zatim nikdo nevsiml. Vsichni ze me maji obcas srandu, jaky mam metabolismus a co toho snim.Pripadam si ale desne. Jsem spokojenej clovek. Mam pritele, se kterym ziju, rodice, ktery me milujou, studuju vysokou skolu, mam super praci, jenom ta bulimie je myslim velkej problem. Nemam odvahu nikomu se sverit. Ani nemuzu. Jenom se bojim nejakych velkych zdravotnich komplikaci, ktere musi zakonite prijit. Kolikrat se mi v noci stane, ze se mi zda o tom, ze jsem toho hodne snedla a ze to nemuzu vyzvracet a je to hrozny. Pak se probudim a nemuzu se nadechnout. Je to desny. Prosim, poradte mi, co mam delat.Petra

Mila Mariko,chapu o cem mluvis, ale kdyz ted reknu, ze jo, ze je to strasne tezky...-je, ale to neznamena, ze tim rikam, jdi s klidnym svedomim k lednicce...Ne, nemam pravo nikomu radit, ani rikat, co ma delat. Ja jen sama prochazim stejnym problemem, a to ze sem pisu, je jen proto,aby i ostatni videly, ze nejsou samy, a mozna, abych je trochu inspirovala. Jak uz jsem rekla, i ja byla na leceni...tedy pod dohledem, kdy by se reklo, ze to bylo snazsi. Hmm, -asi ne. Ono totiz, -i lekari nam rekli, ze nas nikdo nemuze hlidat i "na Wc...", nebo kdekoliv jinde, jen nam mohli byt pomocnou berlickou, ale ve volnem case, a vubec..to bylo na nas, jestli jsme chteli hrat fer hru, nebo lhat a podvadet. A muzu Ti rict, ze ty, co nechtely na sobe makat, cestu si vzdy nasly, jak si jet v tech svych zabehlych kolejich. Ne, nikdo s tim nemohl nic udelat, nikdo je neprivazal na pokoji k posteli. To drive snad take delali, ale kdyz nekdo CHTEL ZVRACET, bylo nesmirne deprimujici pro ostatni, co take tak tezce bojovaly, kdyz ten dotycny....hm, no vyzvracel se proste tak, jak byl, na pokoji...Hruza, ale je to tak. Kdyz nekdo chce cestu si vzdy najde, at je...ostudna jakkoliv... A NIKDO nam take nesliboval, ze po 2 mesicich pojedeme domu vylecene...To je jednoduse nesmysl. Nemuzeme chtit z nasich hlavinek za par tydnu vyhnat neco, cim jsme se denne zabyvaly buhvi, jak dlouhou dobu...To prece nejde...Ale mohli nam tam byt oporou, kdyz nam bylo zle a citily jsme se na dne..., kdyz jsme selhaly, coz je NAPROSTO normalni.A stejne jako alkoholik, uz bude dosmrti alkoholikem, i kdyz treba vylecenym, i my budeme navzdy bulimicky, at si namlouvame, co chceme...Uplne vyleceni se pocita, ze trva neco kolem 2 let... Takze dva roky clovek bojuje se svymi navyky a s pokusenima, ale kdyz opravdu chce bojovat, ono to zacne po case ridnout, az se to ztrati, jen nepropadat beznadeji po prvnim padu. Pak je dulezite si rict, ze tohle je take soucasti lecby, pratse dal a hlavne -nechtit se vracet na zacatek. Take do nedavna jsem si myslela, ze potrebuji dohled...Je to jako rict, ze si vlastne nejsem jista, jestli se chci vylecit...A uprimne, Mariko, vime oba a vsechny, ze i kdyz je manzel, nebo kdokoliv doma, nase mila bulimie nas cini nesmirne! vynalezavymy, je to tak ? Sama obcas zasnu, co vsechno cloveka napadne, jen aby si mohl udelat to sve... Ne, take tu nechci mluvit jako kniha. Ani me neni do zpevu, ale zkratka jsem si rekla, ze jsem bulimii upsala uz vice, nez polovinu sveho zivota a nikdo mi nepovi, o kolik mi zivot zkrati ta poskozeni, o kterych ted jeste mozna ani nevim...To mi nikdo nepovi...A nic dobreho mi to doposud neprineslo. NIC, MAriko. Jsem vlastne hrozne moc stastna, kdyz mam to stesti mit vztah, jaky mam i presto, ze mam bulimii. A ted ta bulimie zacina do toho vztahu stourat. Stalo se mi to uz predtim a vztahy nakonec skoncily. Tak vim, ze by to tu dopadlo driv nebo pozdeji stejne. Tak, co si vyberu ? Dalsi zklamani, bolest, deprese z poslapaneho vztahu, pak dalsiho, dalsiho... a dalsi prozvracene dny zivota, ktery by jinak mohl byt uplne normalni? Hm, pro me je odpoved uz jednoznacna...Chci zit, radovat se z malickosti, prat se s problemy, jako kazdy jiny. Take vim, ze kdyz to ted zvladnu, ze z meho zivota nezmizi problemy a budu jen vzdy vesela a stastna. To je blbost...ze jo ? Ale budu schopna ty horsi dny bojovat, ne je odsouvat tim, ze si vlezu pekne tise k lednici, a pak se budu litovat, jaka jsem nestastna...Ne ne, to na skutecne problemy neplati... Ted to mozna vypada, ze tu jen placam. Ale ver mi, ja na tom nejsem o nic lepe, nez kterakoliv z nas...Jen vim, ze mam to CHCI.Muj muz take dela na smeny, casto se krome pusy , nez jde do prace a pak pusy a par slov, kdyz se vrati, nevidime. Jsem tu vic sama, nez s nim, a z toho take Terry casto spi...Takze je to vazne jen na mne, Pomoct si musim hlavne sama. Rict a dost! Uz nikdy vic ! Jemu si muzu postezovat a poplakat, on me schova pod kridylko a podrzi a rekne, ze to bude dobry, ale to je asi vse.Skoro porad je i jezeni na mne. Kdyz budu jist malo, cpat se a pak zvracet, nebo jist normalne, je to jen na mne. Jemu muzu lhat, jako komukoliv. Ale predevsim tim budu lhat sama sobe...Vsem kolem lhat muzu, jak chci, -ale nejsou slepi a blbi, i kdyz nic nereknou..Dnes slavim UZ OSMY DEN !!!!!!!!!!! ALE !!! Je mi skoro porad zle, silene, ale silene me boli zaludek. Ale snazim se na to nemyslet, a kdyz uz se kroutim, vezmu si neco na zklidneni zaludku, ale vetsinou to zkousim vydrzet, abych nesklouzla k jezeni prasku pri kazde bolistce...To take neni reseni. Na zvraceni po jidle ? Myslenky na to zahanim, jak se da. Neco poklidim, sednu si k pocitaci a treba -posilam milym lidem hudebni pozdravy, ktere vyhledam, nebo si sednu k pianu a hraju do unavy, nebo si vlezu do sprchy a venuji se peci o sebe, take se chystam psat o svych zkusenostech na jednu web-stranku, tak ze na tom take pracuji, nebo si k sobe jen pritahnu sve dva pejsky a ti jsou celi bez sebe a stastni...na misto nechapavych pohledu, co to ta mama zase dela ( CPE SE A CPE, A ZVRACI...) Rada bych pracovala, ale jeste nemuzu, o to vic se musim snazit delat veci, ktere me tesi, krome jidla...A sama, kdyz to ted vidim, se divim, kolik veci delam rada, ale pro jidlo, jsem na ne nemela cas. Takze, jak vidis, tim ze jsem se rozholda, neco delat, bulimie nekonci, musim bojovat se sebou, s chutema, s tendencema resit vse jidlem, se myslenkama na vahu, zvraceni...Je toho hodne, ale verim -vlastne vim, ze vysledek bude stat za to...Vis, co ? Jestli mas pocitac doma, sedni k nemu, kdyz Te bude zmahat..., a napis mi o tom, co zrovna citis. Ja to znam, a kdyz tu budu, coz je casto, muzeme si pokecat...Nejak nam ten cas ubehne, Jo ? Zatim se drz a ukaz si, ze muzes !Jinak mi drz palecky...Ja je drzim sobe i vsem, co musely tohle peklicko kdy poznat...Pa pa Aja

Ahoj Aleno, je strašně fajn, že máš tak báječného muže, tak jako já. On je na mě taky strašně hodný a moc mi pomáhá, ale já jsem jako dítě, pomalu už nesvéprávná. Když má noční službu a zůstanu doma sama, zase to začíná. Občas to vydržím, ale zrovna předešlou noc jsem dokázala vybílit půlku ledničky. Šlo to ven. Pak jsem probrečela zbytek noci, chtěla bych se toho jednou provždy zbavit, ale nejde to. Snažím se neubližovat svému tělu, ale nemůžu se ovládnout. Já prostě potřebuju nějakou dobu dohled, než se to trochu zlepší. Teď jsem znovu upadla do deprese, i když jsem ještě nedávno měla tak dobrou náladu a strašnou chuť zdravě žít.