maniodepresivita

Milá Sextonko a ostatní, kteří stojíte před takovouto otázkou - t.j. máte šanci se rozhodnout ještě než vstoupíte do tohoto kruhu. Ela to sice vzala trošku zhurta, nicméně pravdivě. Následné výtky ostatních by se spíš měly týkat formulací, nicméně ve svém vyjádření shrnula realitu - naprostou pravdu. Takto postižení lidé trpí prakticky nemocí charakteru. Je to nemoc - to nepopiratelně, a tato s sebou přináší velké množství sociálních dopadů. A tak jak to Ela popsala to minimálně sama pocítíš i když to nebudeš takto navenek ventilovat. Můžeš čekat nekonečné pavučiny lží, do kterých, nejsi-li sama dostatečně silnou osobností se můžeš sama zaplést. Budeš-li se ovšem snažit tyto lži rozplést, staneš se nepřítelem. V manických fázích můžeš očekávat krádeže, útěky, hypersexualitu ventilovanou nejen v partnerském vztahu, totálně ulítlé plány, vůči kterým, pokud se postavíš staneš se nepřítelem. Prostě můžeš čekat průsery a nevděk. Ale opravdu to zapříčiňuje ona nemoc. Otázkou zůstane, proč se silné mánii nevyhl braním léků a pravidelnými konzultacemi s odborníky. Ve fázích depresí zase můžeš očekávat, že se budeš obávat o jeho život a srandy si s ním taktéž mnoho neužiješ. A jsou-li v tom i drogy, především stimulanty, pak si ještě i s tímto koníčkem užiješ svoje. Hodláš-li obětovat svůj osobní život ve prospěch svého současného (dnes už to bude asi jinde) citu, jsi li na toto vše připravena a dostatečně silná se s tímto vším vypořádat; jsi-li racionální a sama sociálně a existenčně zabezpečena; jsi-li dostatečně sebeobětavá a splachovací, pak snad můžeš být dobrá partnerka pro takto postiženého člověka. Protože: Nepřistoupí-li on sám ke své diagnóze zodpovědně, pak ty nečekej vděk za své oběti. Mnohé tvé dobro bude po zásluze potrestáno a obráceno proti tobě. Problémem opět zůstává, že zodpovědnost je také součástí charakteru, který je touto nemocí postižen. Pokud ovšem nesplňuješ výše uvedená kritéria, jinak řečeno: nemáš na to, co Ela načrtla, pak se k tomuto člověku více citově ani existenčně nevaž. Slovy Ely: buď musíš být připravena obětovat svůj "běžný" život, nebo se on musí zodpovědně léčit. Jinak je otázka vztahu o ničem. Je to na prd. Podporou ve chvílích, kdy o to bude on stát mu můžeš být i tak.

Milá Sextonko a ostatní, kteří stojíte před takovouto otázkou - t.j. máte šanci se rozhodnout ještě než vstoupíte do tohoto kruhu. Ela to sice vzala trošku zhurta, nicméně pravdivě. Následné výtky ostatních by se spíš měly týkat formulací, nicméně ve svém vyjádření shrnula realitu - naprostou pravdu. Takto postižení lidé trpí prakticky nemocí charakteru. Je to nemoc - to nepopiratelně, a tato s sebou přináší velké množství sociálních dopadů. A tak jak to Ela popsala to minimálně sama pocítíš i když to nebudeš takto navenek ventilovat. Můžeš čekat nekonečné pavučiny lží, do kterých, nejsi-li sama dostatečně silnou osobností se můžeš sama zaplést. Budeš-li se ovšem snažit tyto lži rozplést, staneš se nepřítelem. V manických fázích můžeš očekávat krádeže, útěky, hypersexualitu ventilovanou nejen v partnerském vztahu, totálně ulítlé plány, vůči kterým, pokud se postavíš staneš se nepřítelem. Prostě můžeš čekat průsery a nevděk. Ale opravdu to zapříčiňuje ona nemoc. Otázkou zůstane, proč se silné mánii nevyhl braním léků a pravidelnými konzultacemi s odborníky. Ve fázích depresí zase můžeš očekávat, že se budeš obávat o jeho život a srandy si s ním taktéž mnoho neužiješ. A jsou-li v tom i drogy, především stimulanty, pak si ještě i s tímto koníčkem užiješ svoje. Hodláš-li obětovat svůj osobní život ve prospěch svého současného (dnes už to bude asi jinde) citu, jsi li na toto vše připravena a dostatečně silná se s tímto vším vypořádat; jsi-li racionální a sama sociálně a existenčně zabezpečena; jsi-li dostatečně sebeobětavá a splachovací, pak snad můžeš být dobrá partnerka pro takto postiženého člověka. Protože: Nepřistoupí-li on sám ke své diagnóze zodpovědně, pak ty nečekej vděk za své oběti. Mnohé tvé dobro bude po zásluze potrestáno a obráceno proti tobě. Problémem opět zůstává, že zodpovědnost je také součástí charakteru, který je touto nemocí postižen. Pokud ovšem nesplňuješ výše uvedená kritéria, jinak řečeno: nemáš na to, co Ela načrtla, pak se k tomuto člověku více citově ani existenčně nevaž. Slovy Ely: buď musíš být připravena obětovat svůj "běžný" život, nebo se on musí zodpovědně léčit. Jinak je otázka vztahu o ničem. Je to na prd. Podporou ve chvílích, kdy o to bude on stát mu můžeš být i tak.

mila teta co vsetko vie. chcem len jedno povedat. ked si zlomis nohu boli to a doktor alebo doktorka ti na to da sadru a nejake lieky proti bolesti a si fit jak fitfirit. ked ta ale boli dusa tak ti pomoze len malokto lebo kazdy ako si povedala dava ruky prec. ja som si svoje prezil s depresiou a viem ti povedat ze v urcitom stadiu ti pomoze len pomoc z vonku.neprajem to nikomu a ked viem tak sa snazim pomoct. PS> musime si pomahat, vsak ano. zoltan

Marku,mam problem sama se sebou a nemohu ted navstivit psychologa a potrebuji si neco ujasnit. Muzete mi poslat svuj mail?Dekuji.

Děkuji Vám, Ivane, za vaši "poznámku", vžycky jsem věřila, že člověk, který si svou nemoc přizná a nestydí se za ni (koneckonců za žaludeční vředy by se taky nestyděl), může s ní bojovat. Myslela jsem si, že jistota rodiny je v tom boji to nejdůležitější. Nemocný si ale musí být vědom toho, že život s ním je zkrátka psychicky namáhavější než se zdravým člověkem (a už i toto soužití dá většině lidí zabrat!) i když se léčí. Můj muž se bohužel léčil jen v depresivních fázích a ještě jen sporadicky a žádný z jeho "lékařů" nepovažoval za nutné přizvat k léčení mne popřípadě jeho rodiče apod. Bez toho jsou podle mne léky k ničemu.Eva

Trpím maniodepresí (novější název je bipolární afektivní porucha) už pěkných pár let a zároveň ji s pomocí psychiatrů zvládám v únosných mezích. Nikdy, opakuji nikdy bych nedopustil, aby se tato porucha chování jakýmkoliv způsobem dotýkala mé rodiny. I když náběhy tu byly, vždy jsem dovedl včas couvnout. Je to o sebeovládání, spolupráci s psychiatry a vytvořeném dobrém rodinném zázemí. Rodinné zázemí je nejvyšší hodnotou a zároveň určitým kotvícím faktorem maniodepresivního pacienta.Podotýkám, že můj názor je ryze individuální a nemusí mít obecnou platnost.Ivan

Ja mam take takovou legraci s mojim manzelem. On doma umi byt pekne zli, ale lidi z venka by tomu neuverili, jelikoz on je nesmirne inteligentni a umi mluvit o vsem a vzdy je tou nejlepsi osobnosti ve spolecnosti. Doma se me snazi porad schazovat, je nesmirne negativni, porad nachazi chyby a jde do vzteku. Ja nesmirne pracuji pro rodinu a udelam vse, ale on nic dobreho nevidi a jeho zajem me stale cernat. Nesmirne mi rani srdce, ze me neustale pomlouva nasemu krasnemu synovi a nepreje aby mel se mnou dobry vztah. Ma nejaky vliv na neho a syn je ke mne dost chladny, ale kdyz manzel neni doma syn je upne jinaci. Ale manzel ho malokdy necha se mnou, jelikoz ho chce jen pro sebe. Je take pravdou, ze me neustale falesne pomlouva a nici moji povest. On nechce abych mela radost ze zivota a mit lidi kteri by me meli radi. Po nekolika letech jeho nadvlady jsem se vzchopila a udelala zivot co nejlepsi pro mne i nasla skupinu krasnych kamaradek. Ale on doma o nich mluvil ponizovacne ale kdyz je videl byl plny poklon a krasnych reci a oni si myslely ze je ten nejlepsi clovek na svete. Uz jsem to chovani nemohla vydrzet a rekla jsem mu ze necham kamaradkam vedet pravdu jak se ke mne chova a jak se pretvari. A kdyz jsem se jim konecne sverila ze neni hodny tak tomu neverily a stale me chtely presvedcit ze mam hodneho manzela. Oni nemaji zdani, ze jsem hodnekrat musela volat policiji, jelikoz mel nesmirne zurive chovani, ale kdyz je videl prichazet hned se zmenit na uboheho cloveka, ktery byl nespravne obvinen a i mel naseho syna vycviceneho, aby rikal, ze nic neudelal a ze jsem to byla ja co kricela na neho. Na syna se nezlobim, jelikoz vim jaky vliv ma muj muz na neho. On si ho take uplne kupuje. A ohledne mych kamaradek on rekl ze je zazene a zacal me u nich nepravdive ponizovat. On ucinil nesmirnou zalost pro mne i kamaradky. I kdyz mazel se muze casto chovat normalne i byt prijemnym ja se celkove citim nestastna, ale nechtela jsem odejit, jelikoz vim ze syna by primnel zustat s nim a o to bych se bala ho nechat uplne sam s nim. A je take je pravdou, ze malo kdo by me veril jak on se chova. Manzel by se snazil najit krasne vymluvy a presvedcive vysvetleni, ze me nemaji verit jelikoz mam mentalni problemy a vse si vymyslim. Mimo jeho ja sem nikdy nemela problemy s lidmy, ale on mel velike s lidmy s kteryma on pracoval a svyma pribuznyma. Synovi brzy bude sestnact let a ja velmi premyslim na odchod a doufam ze syn bude videt pravdu a ne jak manzel se mu vse snazi vysvetlit proti mne. I kdyz cestina mi uz moc dobre nejde (ziji v zahranici) a znim divne, ja si myslim ze v minulosti jsem vzdy byla oblibena a dost uspesna. Jenom s timto clovekem jsem ztratila sve nejlepsi leta. Ale take je pravdou, ze vzdy jsem mohla mit mnoho pratel, ale on tomu branil, ale ted jich mam dost take, jelikoz nestravim moc casu s timto, ale nesmim je nechat chodit k nam. Zivot s maniodepresivnim clovekem je jako zivot na divokem kolotoci nahoru a dolu a takovy clovek nedokaze uskutecnit zit zivot s laskou a uprimneho pratelstvi. Ale zlepsilo se jeho chovani, kdyz konecne byl donucen chodit k vzelanemu v tomto smeru psychiatrovi a te zurive sceny uz nedela. Maniodepresivni lidi mohou byt ti nejprijemnejsi - tak pozor na ne - oni se umi pretvarovat.

Na otázku, jestli se jedná o maniodepresivní psychózu neumí odpovědět někdy ani lékař. Já jsem mluvila s jedním, který manžela léčil ve 20 a potom jsme za ním nezávisle zašli když mu bylo asi 35. Ten mi tvrdil, že podle něj manžel není nemocný, ale že je asociální... Příznaky asi mohou být různé, můj muž také některé ze "základních" příznaků nemá.

Pomoct ani poradit Vam neumim, ale vsechny Vas nesmirne obdivuji! Musite byt neskutecne silne, ze tohle vsechno vydrzite. Kdyby to bylo naopak, maloktery muz by zustal s takovou manzelkou. Sklanim se pred Vami.

Proboha, jak to tady ctu, obavam se, ze manzel trpi necim podobnym, nebo stejnym. Poznala jsem ho pred 10 lety. A manzele jsme 7 let. Po celou tu dobu mne take trapi timhle zpusobem. Ma obdobi, kdy mne strasne miluje a nakupuje mi veci (cimz zadluzuje rodinu, ja to pak musim resit pujckama a vsim moznym....), kdyz mu reknu, at mi to nekupuje, ze budu mit vetsi radost, kdyz neco usetrime, rozcili se... Pak ma obdobi, kdy jsem ta nejhorsi, spatna manzelka, deti rozmazluju, nedavam mu najevo, ze ho miluju. Je cely takovy ukrivdeny a litostivy.. Pak se to otoci a zase nakupuje, hosti.... A nejhorsi na tom je, ze kdyz mu to vytknu, tvrdi, ze to prece dela pro nas, pro rodinu. Pokud se nekde dostane k penezum, zproneveri je. Ja to pak musim resit. Vsude kde byl, odesel s ostudou... Prestoze ma VS vzdelani, o to je to horsi, protoze by to do neho na prvni pohled nikdo nerekl. Jsem z toho zoufala, ale take ho miluju a nechci ho opustit. Myslite, ze se jedna o maniodepresivitu???

Sveho muze jsem poznala pred 15 lety a vzala jsem si ho presto, ze jsem o jeho nemoci vedela. Nase heslo bylo "spolu zvladneme vsechno". Fungovalo nam to (s malymi vykyvy) az do narozeni druheho ditete - tedy asi 6 let. Potom uz ale bylo starosti prilis a heslo prestalo platit. Nikdy jsem nechtela manzela opustit, ale on neustale opoustel mne. Potiz je v tom, ze nikdy nevite, co bude zitra, natoz za mesic. Navrhovala jsem po jeho pslednim "odchodu", ze budeme zit oddelene, on k nam bude chodit jen kdyz bude v pohode. Po roce takoveho manzelstvi prosel opet s navrhem na rozvod (nikdy to nebyl schopen dotahnout dal nez k to mu ustnilu vyjadreni). A tak je to porad dokola: chvili me miluje a prosi za odpusteni, chvili jsem ta nejhorsi manzelka a matka na svete. Mam ho moc rada a vzdy jsem mu odpustila, i kdyz tento zivot vede do pekel. Na zacatku roku jsem stravila nekolik mesicu doma s diagnosou deprese, i kdyz podle mne slo "pouze" o uplne dusevni vycerpani. Deti nikdy nevedely proc se s tatinkem nekdy vidi a nekdy ne, proc se s nim nekdy hadam ... a ted zatahl do "nasich problemu" i je! Rozhodl se, ze jsou jiz dost velke (je jim 10 a 7) aby vedely... Nevim presne. co jim o mne a o nasem vztahu rikal, ale dcera z toho mela asi dvouhodinovy hystericky zachvat pri kterem vyhrozovala sebevrazdou! ... a je tu dalsi rozvodovy navrh.Za celou dobu ani jediny manzeluv "lekar" (navstevoval je sporadicky, vzdy prinesl nejake leky ktere si obcas zobl a tim to haslo) neprojevil zajem hovorit i se mnou (nerkuli detmi) a manzel odmital o problemu mluvit. Pristup psychiatru me fascinuje, kdyz si predstavim, ze jim tam manzel vykladal jak ma psychicke problemy kvuli neuroticke hystericke manzelce a oni nemeli vubec snahu zjistit co se opravdu deje a jak moc jejich pacient ohrozuje dusevni zdravi tech s kterymi zije...Vychrlila jsem toho ze sebe hodne, ja vim... Nevim si rady, dokud psychicky tyral jen mne... je to opravdu cim dal horsi a nevim si rady, prece nemuzu zakazat detem byt s tatinkem a presvedcit takoveho cloveka ze se musi zodpovedne lecit? Nedokazala jsem to kdyz byl se mnou, jak to mohu dokazat ted?

I můj manžel,dle lékařky,trpí maniodepresivním syndromem.projenuje se tím,celé jaro byl v šílených depresích,vymýšlel sebevraždy,nyní je v mánii,honí ženské, zvládá jich i nekolik za den, rozhodl se opustit mě i naše děti.Já ho nechci ztratit a přestože mi každý říká,at od nej uteču,dokud je čas, já nechci.On asi neví,co chce, v jednom dni třikrát, pětkrát změní názor, chce se ke mně vrátit, nechce se ke mně vráti, nedávat mi plané naděje, pak zas chce strávit se mnou víkend, pak si stěhuje veci. Nerozumím tomu a trápím se, asi bych měla přijmout to,že chce pryč,ale myslím si,že nikdo mu už pak nepomůže... a já ho nechci opustit,když je v nouzi. Poradíte mi někdo,jaká je á šance? podotýkám,že se odmítá jakkoliv léčit, i jen přiznat,že má nějaké duševní problémy. Děkuju

Ja jsem se chtela zeptat, jestli by mi nekdo prozradil vedlejsi ucinky dlouhodobejsiho uzivani Lithia a take jaka je sance mit deti, v pripade, ze je maniodepresi postizena zena.Dekuji predem za odpoved.

K poznámce R.B. - v mnoha případech to není pravda, řada psychologů má doktorát. Marek

Spise bych vsadil na psyciatrickou ambulanci nez na psychologa - to konec koncu neni doktor.

Ještě některá jména: doc. Jiří Beran, doc. Karel Hynek, doc. Václav Mikota, doc. Jiří Kocourek, dr. Pavel Hudec, dr. Karel Bakeš, dr. Jana Bělíková, dr. Naděžda Borůvková, dr. Milan Černý, dr. Michal Hessler atd...

Pro LR: Základní rozdělení je možné provést podle (bohužel?) finančního klíče: "Na pokladnu" či "za hotové". Pokud chcete léčbu hrazenou plně pojišťovnou, potom libovolná psychiatrická či psychologická ambulance se smlouvou s vaší pojišťovnou (např. Ke Karlovu 11, ve Školské 28, Lublaňská 20 atd), nebo můžete zvolit placenou psychoterapii u některého ze soukromých terapeutů (pokud budete chtít s někým spojit, napište zprávu). Marek

Pane Marku,můžete mi, prosím, napsat jména několika odborníků, kteří se zabývají léčbou bipolární poruchy - na území Prahy? Děkuji. LR

Milá bolerko, v psychologii a psychiatrii se téměř vše nazývá "porucha". To v žádném případě neznamená, že nejde o onemocnění! Nebudu zde opisovat MKN (sekci F)nebo učebnici psychiatrie, snad pomůže k lepšímu chápání pojmu "porucha" několik následujících slovních spojení: schizofrenní poruchy, paranoidní poruchy, afektivní poruchy, organické duševní poruchy, poruchy osobnosti (např. antisociální ... - viz. zcela zdravý sériový vrah Henry Lee Lucas a další). Upozornit na přílišné (někdy až paranoidní) hledání duševních onemocnění u lidí, kteří mají občas dobrou a nebo špatnou náladu je zcela namístě, ale původně bagatelizovaných případů závažných onemocnění máme plnou kliniku. Dr. Marek

Píšete tady o maniodepresivitě jako o nemoci - nemyslím si,že je to nemoc ani onemocnění,pouze porucha chování,také se nyní tak označuje"bipolární afektivní porucha". Nedělejte ze zdravých lidí,kterým jednou za čas selžou nervy,nemocné.Nebo snad mluvíte o lidech,kteří mají chronickou rýmu jako o nemocných a postižených? Ušetřete si ty nevhodné přívlastky.