Sebevražda

Mary, neboj. Prostě máš teď jen špatné období. Věř, že zase bude lépe, najdeš si přítele a i to děťátko bude. Ale musíš sama chtít. Pokud nebudeš chtít, nic nebude, jen prázdnota. Držím ti palce.

Snažím se o to již měsíce, potom so jsem ztratila přítele, lásku mou největší a potom děťátko, tak moc sem ho chtěla. A teď sem nevyrovnaná a uplakaná. CHce to čas? Ale jak mám tyto okamžiky přežívat, když každou noc jsem tu sama a bojuje ve mě život a smrt,tak moc se toho bojím a tak moc jsem zklamaná a bolesti plná. Jak lze zapomenout, když nic nepomáhá ani povídání s přáteli ani práce, ani sport či unavit se opít se,tak moc mě to svírá a bolí.Ano, lidí zažili i mnohem horší věci ale jsem tak sama a slabá.Poprvé v životě nevím co mám dělat. A teraz v slzách tu píšu a nedovedu si představit jak toto bude pokračovat. Jak mám žít dál.

Nejhorší ze všeho je,že já se zabít nemůžu, protože za prvé se to dost těžko nahoře vysvětluje a za druhé to nemůžu udělat kvůli našim, kteří by to jistě nepřežili.Brácha si totiž před dvěma lety vzal život a naši mají už jen mě.Taky se o to před rokem pokusila mamka,což mě zničilo.Omlouvám se,ale muselo to ze mě ven.V.

Ahoj Lenko, neblbni a odstěhuj se od rodičů. To je poměrně snadné řešení, rozhodně lepší, než sebevražda. Je mi jasné, že svůj problém vnímáš jako velký a možná i neřešitelný, ale věř mi, že se dějí mnohem horší věci, než že se nemůžeš bavit se svou matkou. Na sebevraždu se s prominutím vyser. Co by se tím vyřešilo? Myslíš, že bys byla šťastná? Ne, byla bys mrtvá. V lepším případě. V tom horším by se Ti to nepovedlo a mohla bys skončit s nějakým vážným fyzickým poškozením, nebo na psychiatrii.

Lenko, jsi normální ? Asi jsi ještě nedospěla, že to chceš řešit sebevraždou. Vždyť, co ti chybí ? Jsi zdravá, koukni na lidi okolo sebe, někteří jsou na tom fakt blbě. Ale nejsou zbabělí, aby vše řešili sebevraždou.
Ty potřebuješ dospět, pak se osamostatnit, zařídit si s přítelem nové bydlení. Uvidíš, přijdou děti, budeš šťastná. Na sebevraždu zapomeň, nebo jdi k psychiatrovi. Může se jednat o počáteční stadium deprese.

je mi téměř dvacet let, pro spoustu lidí krásné období... Momentálně jsem dost na dně... Mám přítele, kterého miluji i přesto, že má nějaký ty mouchy, ale to má přeci každý... Také mám opravdovou kamarádku, které naprosto důvěřuji.. Je to človíček, který mi pomohl už od mnoha smutků... Moc si jí vážím. Nemám však rodinu, co by mě dokázala podržet... Mamka je rozvedenáa táta o mě nikdy moc nestál... Vyrůstala jsem tedy mezi babičkou a mámou... Neříkám, že bych nějakým způsobem strádala fyzicky... To všechno je pořád OK... Jenže psychiku mám trošku pošramocenou.. Ve dvaceti letech se stále ješte musím ptát na dovolení, jestli můžu tohle nebo támhleto... Nejhorší je na tom, že máma je ovládaná babičkou a já oběmi... Co se dá dělat... Mého přítele nemají vůbec rádi, takže když s ním zažívám něco pěkného, nemůžu to doma vůbec sdělit... Aby jste to pochopili, tak mému příteli je 28 a má malého syna, jenže vztah mu nevyšel, protože si jeho partnerka našla jiného a vzala si ho. No a našim se nelíbí to, že má závazek... a vůbec se jim prostě nelíbí... Nejhorší je to, že moje máti má teď nového přítele a neustále mi sděluje jak je konečně šťastná a co všechno jí napsal....Nevadí mi, že je šťastná... ale proč může ona a já ne... Připadá mi jako malá puberťačka, lítá vysoko nad zemí a hlavně, že mi říká ať stojím s nohama na zemi... No jo asi některým lidem zkrátka není souzeno aby mohli být šťastní... Prostě celý život mi najednou připadá tak zbytečný, tak bezcenný...... Nejsem svobodná, jsem v zajetí lidí, kteří tvrdí, že je to jen pro mé dobro... Když vám někdo říká, že nechce pak odnášet to,když se mi vztah pokazí... tak to přeci nedělá pro moje ale pro své dobro... Má rodina je tak sobecká... Já už prostě nevím, nevím co dál.... sebevražda možná špatné a poslední řešení, ale alespoň nějaké...

je mi téměř dvacet let, pro spoustu lidí krásné období... Momentálně jsem dost na dně... Mám přítele, kterého miluji i přesto, že má nějaký ty mouchy, ale to má přeci každý... Také mám opravdovou kamarádku, které naprosto důvěřuji.. Je to človíček, který mi pomohl už od mnoha smutků... Moc si jí vážím. Nemám však rodinu, co by mě dokázala podržet... Mamka je rozvedenáa táta o mě nikdy moc nestál... Vyrůstala jsem tedy mezi babičkou a mámou... Neříkám, že bych nějakým způsobem strádala fyzicky... To všechno je pořád OK... Jenže psychiku mám trošku pošramocenou.. Ve dvaceti letech se stále ješte musím ptát na dovolení, jestli můžu tohle nebo támhleto... Nejhorší je na tom, že máma je ovládaná babičkou a já oběmi... Co se dá dělat... Mého přítele nemají vůbec rádi, takže když s ním zažívám něco pěkného, nemůžu to doma vůbec sdělit... Aby jste to pochopili, tak mému příteli je 28 a má malého syna, jenže vztah mu nevyšel, protože si jeho partnerka našla jiného a vzala si ho. No a našim se nelíbí to, že má závazek... a vůbec se jim prostě nelíbí... Nejhorší je to, že moje máti má teď nového přítele a neustále mi sděluje jak je konečně šťastná a co všechno jí napsal....Nevadí mi, že je šťastná... ale proč může ona a já ne... Připadá mi jako malá puberťačka, lítá vysoko nad zemí a hlavně, že mi říká ať stojím s nohama na zemi... No jo asi některým lidem zkrátka není souzeno aby mohli být šťastní... Prostě celý život mi najednou připadá tak zbytečný, tak bezcenný...... Nejsem svobodná, jsem v zajetí lidí, kteří tvrdí, že je to jen pro mé dobro... Když vám někdo říká, že nechce pak odnášet to,když se mi vztah pokazí... tak to přeci nedělá pro moje ale pro své dobro... Má rodina je tak sobecká... Já už prostě nevím, nevím co dál.... sebevražda možná špatné a poslední řešení, ale alespoň nějaké...

asi už jsi to slyšel hodněkrát, ale zvládneme to! Všichni!Říkala jsem si, že kdybych chtěla spáchat sebevraždu tak bych si ten čas před tím chtěla užít přesně tak naplno jako poslední. Pak si řeknu proč tak nežiju pořád? Cítila jsem se taky tak, že jsem si nedokázala představit co bude dál. Sama a strašně daleko od všech. Musí to být hrozné...ale ty chvíle co jsem prožívala předtím za to stály a chci je prožívat znovu! Hodně síly!!!A nezapomínejme, že s námi pořád někdo i když to nevíme nebo nechceme, kdo chtěl aby jsme žili...

Taky jsem polykal prášky,už je to více let,ale skončil jsem jako šmudla.Až na to zhubnutí.Taky polykám trittico,oxazepam a další.Kolikrát si říkám,kdyby to vyšlo,nemusel bych dnes tak trpět depresemi.Ale často myslím na to,že to udělám znova.Někdy jsou to šílený stavy.Měl jsem napsanej dopis na rozloučenou,než jsem odcházel předloni do léčebny,byl v knize na nočním stolku,nikdo ho nenašel,když mě propustili,tak jsem ho zničil.Mějte se!

Tento rok bych nazvala vyúštění mého já. Letos jsem se chtěla již dvakrát zabít. Poprvé podřezáním žil, jsem to tak cítila, že to musím udělat. Bohužel mě našel ex-přítel a slíbil, že mi pomůže. Tss, to byla pomoc. Měla jsem deprese, tak odešel. Pak jsem se snažila nějak žít. Nenávíděla jsem lidi, nenáviděla sebe, začala jsem mít panickou hrůzu. Nakonec jsem spolykala prášky. Tak jsem to chtěla ukončit. Vůbec jsem si neuvědomila, že můžu ublížit své rodině. Skončila jsem s vypumpovaným žaludkem a na pokraji smrti v nemocnici, zas mi někdo pomohl. A skončila jsem v Bohnicích, tam mi trochu pomohli. Teď jsem doma, v péči psychiatra a psychologa. Beru antidepresiva a na uklidnění Oxazepam, ty mi pomáhají. Jen nevím, až mi je vysadí. Zhubla jsem za tu krátkou dobu 35 kilo, nemůžu spát (i když beru Trittico), někdy mám úzkostné stavy, klepu se a mám nízký tlak. Teď jsem ale ráda na světě, jen nevím jak dlouho mi to vydrží. Hlavně lidi nebojte se vyhledat pomoc, i kdyby jste měli skončit v PL.

no ja som to chcela skusit ras a naj kamoska mi pomohla sa s toho dostat a nakoniec som neskocila s okna a teras jej hrozne dakujem za to ,ze mi pomohla a ukazala mi, ze aj ked stratis svoju lasku tak da sa zit dalej a ked mas priatelov tak ty ti pomozu a moj nazor na samvrazdu je taky ze je to vlastne somarina tym sa neviriesia problemy ked sa spacha tym sa este skompikuju a budu este viac trpel ludia ktory vas mali rady a budu si to do smrti vicitat

Padnes-li stokrat na tvrdou zem,musis se pokazde zvednout a jit dal.Nevzdavat to.Zacit znovu.Treba se odstehovat,najit si noveho pritele nebo novou praci.Nenech si zkazit zivot zlymi lidmi kolem sebe,najdi si ty,kteri te budou mit radi takoveho,jaky jsi.Jen to nevzdavej!!!!!

Sebevrazda neni vychodisko.Vse se da nejak vyresit,ZIVOT nam nabizi tolik krasnych veci,ktere muzeme prozit,jen je potreba chtit.Zijeme jen jednou,tak proc promarnit tuto sanci.Vzdyt i to,ze jsme se narodili a zijeme,je velke stesti.Jak je asi tem,kteri jsou nemocni,cekaji na smrt,ale tak moc touzi zit a udelali by pro to cokoliv.Jak je zenam,ktere by rady daly ZIVOT svym detem,ale nemohou.

Kolie a proč ty chceš skončit svůj život?Jsi nevyléčitelně nemocná,nebo co je příčinou?Pokud chceš odpověz mi

taka hluupost podrezat zily sa neda jeto dokazane musel bys riadne hlboko seknut a smerom nadol a nie ze reznem sa to nemurees len si urobis skarade jazvy najlepsie je obesit sa jeto istee a ked uz ta najdu tak neskoroo

Děcka já se z vás picnu. Docela drsný přiběhy. Já vám moc neporadím, sama potřebuji podržet. Popravdě vědomí, že to můžu kdykoliv sama ukončit mě vlastně drží nad vodou. Vím, že to jednou udělám. Teď tu mám ještě nějaké povinnosti, ale melu z posledních sil a to mě ještě to horší teprve čeká.

Život je bestie, která zkouší co kdo vydrží a kolik toho kdo zvládne....žijem ve světě kde silnější zvítězí....Sama jsem se už jednou pokusila o sebevraždu, ale spíš to vypadalo jako úlet totálního magora, spolykala jsem pár prášků (bylo jich asi 25) a stejně se mi nic nestalo. Asi jsem hodně odolná nebo mě ten dole nechce a za tím nahoru opravdu nechci. Můj vlastní otec je hajzl první třídy a jako obhajobu svého nezájmu o můj život řekl, že život je těžký tak ať si nemyslím že je to pohádka. Můj nevlastní otec byl zprvu pár let vpoho, ale pak se něco v něm změnilo. Začal chlastat, dělat dluhy, podvádět mamku a já sem byla ten jediný element, který držel rodinu po hromadě. Mamina s ním má 2 malý děti a skoro sama je všechny živý...sama ji strašně obdivuju, jelikož je to machr-když si vezmu, že jak vlastní otec tak i nevlastní ji udělali dluhy kde mohli, podváděli ji (nevlastního jsem několikrát viděla) a ona pořád drží zuby nehty, divím se sama sobě co sem to byla z avola co jsem chtěla udělat. Co se týče lásky.Měla jsem 5 let vztah, ikdyž mě urážel, psychicky mě trápil MILOVALA jsem ho a moc a pak to z ničeho nic zkončilo, kvůli nějaké usoplné 16 pizdě. Zbřil se mi svět. Už jsem se z toho dostala a mám přítele.....nedávno sme se přestěhovali do velkýho města na krásnej byteček,ale co se nestalo-začal kašlat na to, že to asi nění jen tak platit takovej nájem a nechal všechno na mě....popravdě začínám být psychicky mimo....mám výpadky toho co se dělo,mluvím si sama pro sebe úplné pičoviny a hladím nůž jak kdyby to bylo moje jediné východisko od tohohle života....ale vemu si co by dělala mamka beze mě, ikdyž s ní už nějakou dobu nebydlím. Věřím tomu, že už by to neunesla a zkončila by kvůli mé pičovině, někde v háji a bůhví, čeho by byla schopná. Už sama nevím co dělat a když se odhodlám, že to vyřeším, okamžitě mě někdo shodí a ublíží mi jak můžu nejvíc urážkami atd. Prostě to nejde aby sme to tu ukončili jen tak....Ať si všichni kolem políbí a daj nám pokoj...si v jungli kde silnější zvýtězí a narovinu, že to zvládáš ještě takhle pořád narovinu seš borec a seš ta silná osobnost, která v téhle jungli musí přežít....jen to zkus....kdyžtak mi pisni mejlík na evulina"atlas.cz........drž se chlape, zvládnem to

Jasný to musis udelat, zabij se (ale jen jako) normal podrez si žíly a pak budeš EMO! no nekecam.

Ja taky nikam nejdu.Jsem v tomhle srabu uz pekne dlouho,kdyz jsem dneska nasel tuhle debatu,zacal jsem premyslet.Ale pres to Ti, Kill,velice dekuji!!!Podpora slespon od nekoho.V dnesni dobe si toho skutecne vazim!!!Hodne stesti do zivota.

Encore, co ti na to řeknu ? Kdybys byl mým synem, dal bych ti pořádně na prdel. Můj syn ve tvém věku chtěl také spáchat sebevraždu, také reparát, rozchod s holkou a tak. Dnes se má jak prase v žitě a je šťastný se svou rodinou. Je to jen teď pro tebe takové blbé období, které zase odezní. Sebevraždou to řeší jen slaboch, který ublíží jen těm ostatním. Koukej se vzpamatovat a ten reparát prostě udělat. A né, že né.