Třesou se mi ruce, POMOC!

AHOJ,mám úplně ten samý problém,je to čím dál horší...úplně se děsím jít něco podepsat,čeká mě povýšení a já se tak bojim,až půjdu na personální ....to bude trapas.Je to taky důvod,proč nejet na dovolenou...Jsem z toho nešťastná,nevim,co mám dělat...psychiatrie??????

Přesně jak píše Ritchi, zakopaný pes bývá velice často ze strachu ze znemožnění se před lidmi, se kterými jsme v nějakém kontaktu a svým způsobem nám záleží na tom, abychom se před nimi prezentovali pozitivně (a to i zcela podvědomě - konec konců mi může být úplně jedno co si o mně myslí šedesátiletá sousedka - ale z nějakého důvodu tomu tak není). Proto před dítětem se napijeme či najíme v pohodě, stejně tak před rodiči - ty nás přece znají, ale před kolegy, šéfem, kamarády, potencionálními tchýněmi a tchány (o atraktivních příslušnících opačného pohlaví ani nemluvě) jsme jak vyklepaná startka. Určitě nepomůže patentní medicína co nám tady vnucuje "Číňan". Chlastat také není řešení. Chce to výrazně posilovat sebevědomí, chce to cvokaře, chce to prášky, chce to pracovat s myšlenkama... A stejně je výsledek částečně nejistý, ale bojovat se musí! Tvrdí se, že pomáhá si říci: "a co se stane když se rozklepu?? -- prd... Ostatní se z toho nepodělaj, a když jo, tak jejich problém, nestojí za to... Holt nejsem bez chyb. Tak a teď se klepej, dělej klepej..." Já bych však odhadoval účinnost zaříkadla tak na 15%... :-)

Tak to je problém více lidí, věřte nejste v tom sami. U mě to začalo tak před 2 lety (je mi28)a ani nevím čím, každopádně je to nemoc psychického rázu a každý se s tím musí vyrovnat po svém. Mám "stres" z cizích lidí, a zřejmě je to pocit, že od nich budu nějakým způsobem odsouzen,zostuzen. Vše spouští mozek a tak se snažím naučit se na to nemyslet-pak se to nestane. Taky jsem začal cvičit: jít plavat, posilovat, běhat, jezdit na kole. Potřebujete si zpět dodat ztracenou sebedůvěru, že něco dokážete, že za něco stojíte, že ti lidé(před kterými máte problémy)vám můžou....,protože VY jste stejně dobří, ne-li LEPŠÍ ! .
Určitě máte vyzkoušený alkohol, který pocity strachu odbourává a zmízí i třes rukou. Samozřejmě je to krajní řešení, třeba před důležitou schůzkou si můžete dát panáka slivovice. (nemusím říkat, že je tato rada jen krajní řešení- pokud byste pokračovali, dojdete k návyku a postupně budete muset dávku alkoholu zvyšovat protože malé dávky už nebudou zabírat a povede to víte kam..!!!)Každopádně hned nezabírá (kromě alk.) nic. Musíte trénovat a pořád to zkoušet.
A takový malý test:Zkuste se napít před malým dítětem. Pokud to zvládáte, je to jasný psychický problém. Vadí vám dospělí lidé, máte z nich respekt a strach. Pokud se chcete něco zeptat, klidně mi napište. richard.l"atlas.cz

Šárce
Protože neznám Váš zdravotní stav, to znamená i jiné projevy
oslabení jaterní energie, mohu pouze doporučit pití čaje z lipového
květu. To je v tomto případě asi naše jediná léčivka .
Jinak bych radil nejspíš čínský lék kód 112
www.patentnímedicína.cz
Patentní medicína - České Budějovice

Muze to byt od stitny zlazy ,dej se vysetrit Sarko ,pa

já mám stejný problém a jsem z toho už nešťastná, v práci si nemohu sníst ani polévku, když se mam podepsat někde na úřadě, tak se to bez třesu rukou neobejde. Vždycky jsem trpěla velkou trémou ,ale tohle už je neúnosný. Nevíte někdo, jak mi pomoci.

ahoj Lído, ani nevíš, jak tvým slovům rozumím. Mám stejné problémy. Naposledy hrůza minulý týden, známý mě požádal, abych mu podala kávu. No a najednou se to seplo... ?ím více jsem na to myslela, tím o bylo horší. Ruce se mi začaly přímo kmitat Koukal na mě jako na blázna, nebo na alkoholika, utrousil vtipnou poznámku, no a jábyla celá červená. Je to hrůza, kdo to nezažil, tak neví..

Dobrý večer.Zabrousila jsem na tyto stránky,protože jsem původně hledala něco jiného,ale náhodou mě padla do oka tato diskuse,spíše než do oka do duše a do srdce,protože mám přesně ty samé problémy,o kterých se tady píše.A jak to tedy začalo?Vždycky jsem byla trochu stydlivější,ale jakmile jsem se s lidmi blíže poznala,ostych přešel a vše bylo OK i třídní komik jsem bývala a žádnou srandu jsem nezkazila,prostě normální holka,ne hned nějaký drzoun,ale postupně jsem se otrkávala a tak.Postupem času,jak jsem nabývala životních zkušeností,se dá říci,že jsem byla i zdravě sebevědomá.Problémy s nasazováním snubního prstýnku jsem opravdu neměla,naopak-tímto aktem se mé sebevědomí ještě zvedlo.No a jednou-náhle a nečekaně-jsem se ztěží mohla podepsat na platební příkaz v bance.Byla jsem z toho v takovém šoku a bylo mi tak stydno!Ještě v poslední chvíli mě napadla spásná myšlenka na výmluvu všem těm vyjeveným pohledům.Prostě jsem zalhala,že jsem se málem sdrazila s protijedoucím autem a že jsem z toho vyklepaná.Odklepala jsem se z banky pryč a od té doby více či méně prožívám peklo.S lidmi se můžu bavit normálně,můžu jim podat cokoliv-i ruku,ale běda,kdyby chtěli ode mne kafe,při´tuknmout si,poobědvat se mnou nebo můj podpis.V tu chvíli prostě hlava zahlásí klepat se budeš a tak to tak je.Přesně,jak to tady většina z vás popisuje.?lověk na to neustále myslí a tak se mu to stoprocentně stane.A nejvíc se to kupodivu stává ne před cizími,ale naopak před známými lidmi.Když jsem zpětně o tom přemýšlela,přesně vím kdy to začalo.Měla jsem tehdy dost velké a dlouhodobé citové problémy a starosti v rodině/nemyslím partnera,ale maminku atd./,a poté se mi toto začalo stávat.Takže si myslím že jsou to potíže psychického rázu,protože při štítné žláze se člověk klepe asi pořád,kdežto při SF jenom před lima.Prakticky potom má člověk strach z lidí,čili má tu fobii.Jak na ní?Je to fakt dost těžké.Trochu mi pomohla psychouška-lentilky,na čas-pak nějakou dobu dobrý.Po vysazení za nějakou dobu sice trošku menší,ale potíže zas.Osobně já si myslím,že na tuhle potvoru zabírá :silná vůle,hlavně víra v sebe samu a hoodně silná životní motivace,a pak pár dobrých,ale opravdových přátel,kteří dají člověku pocit,že opravdu někdo je.A ty mne bohužel chybí a to mě moc trápí a v tom také vidím svůj hlavní problém.Ale na druhé straně mne také trochu uklid?uje to,jak tady vidím,že nejsem sama a tak budu zase věřit,že z toho někdy povede cesta ven,pro nás pro všechny!Díky že jste to snad vydrželi číst do konce a všechny vás zdravím!?auky

Dovoluji si vás pozvat na nový web, kde najdete spoustu informací o zdraví a zdravém životním stylu. Dozvíte se, jak prakticky a jednoduše najít rovnováhu ve svém životě. Můžete hlasovat v našich anketách, naučit se praktickým přírodním léčbám a terapiím, pročíst si zajímavé informace a zkušenosti ostatních lidí a inspirovat se novými jednoduchými recepty. A navíc si o tom všem a nejen o tom můžete pohovořit na našem diskusním foru. Podívejte se sami www.nasezdravi.ic.cz

Jsem moc ráda že v tomhle nejsem sama. Mě to začalo asi před půl rokem (je mi 21). Můj otec měl depresi a musel vsávat o víkendu od oběda aby se mohl projít po chodbě a trochu se uklidnit. A tak to začalo když se po třetí zvedl, normálně jsem zvedla vidličku k puse, ale když jsem to měla snít tak se mi začala klepat ruka i hlava. Doma už mě to nějak netrápí, jím normálně, ale když třeba přijdou hosti na oběd, tak to začne. Musím jíst jen pravou rukou (a někdy ani to ne), ruce jsou jakoby slabé. Po obědě je všechno zase v normálu, můžu zvednout sklenici a napít se bez problémů. A taky je to hrůza když mám jít s kolegyněmi z práce do jídelny na oběd, myslím že už si toho všimly ale naštěstí to nekomentovaly. Třeba chvíli jím normálně, ale pak na to začnu myslet a šup jídlo do pusy s třesem. Někdy nedojím celé jídlo protože se nechci se třepat při každém soustu. Ale stává se mi to jenom při obědě, jinak ne. Nevím jestli je to sociální fobie, ale moc příjemné to není.
Jinak, mám fotosezitivní epilepsii, chodím k neuroložce, tak nevím jestli se jí mám zmínit nebo ne. Na psychiatrii odmítám chodit, k psychologovi možná.

Ahoj všichni,
čtu si Vaše problémy.Mám úplně stejný problém. Když jsem doma, tak vše OK, ale v závodní jídelně jíst polévku je horor nebo pít na schůzích. Stejně jako Hance se mi to stává i před lidmi, které dobře znám. Třas rukou už mi straší i vesnu. Jak se v příspěvku zmiňovala Ája, o problémech se štítnou žlázou, tak mi to taky bylo řečeno. Už dlouho si říkám,že bych se sebou měla něco dělat, neni to normální. Mám strach dokonce i ze svatby, že mi upadne prstýnek, že se mi budou třást ruce při jedení polévky. Já vím, nesmím na to myslet, ale jak?Už delší dobu přemýšlím,že si zajdu k lékaři, jen se nemůžu stála dokopat.

Ahojky všichni. Mám stejný porblém jako vy. Když jsem doma, ruce se tak netřesou, ale když vyrazim mezi lidi, začíná to. Začnu se celá klepat a chvět, hlavně se mi to stává před lidmi, které dobře znám a to je divné. Taky se mi dost začnou potit ruce a bolí mě žaludek.Neustále se snažím najít příčiny, prožila jsem v životě dost stresu, tak to je možná proto. Taky mi ale není celkově tělesně dobře. Mám neustále nafouklé břicho a jsem taková celkově unavená. Nevím zda je to vše příčina stresu nebo jestli nemám nějaký problém v tělě. Taky už mám přes rok nepříjemnou vyrážku na loktech a doktoři tak nějak nevědi co to je.

Ahoj Bobrr, tak dík za pomoc, už jsem se sebou začala něco dělat.

Ahoj Kačko, to je přesně ono, špatně se člověku dýchá, potí se, v hlavě mu hučí a celý svět vidí tak nějak nepřirozeně... Také jsem věděl předem, že se to stane, snažil jsem se to nějak maskovat, ale výsledně jsem plácal blbosti. Žaludek jsem měl stažený až běda a pískalo mi trochu v uších... Bez doktora bych to taky nezvládl, teď jsem v pohodě, bez úzkostí, uvidíme co se stane až vysadím lentilky úplně.
Táňo, naprosto chápu, že udělat ten první krok je úplně nejhorší, já se rozhoupával 14 dnů a když jsem položil telefon po prvním zavolání na psychiatrii, byl jsem propocený skrz naskrz. Ale stojí to zato... Po třech měsících se mi tak strašně ulevilo... Chce to se fakticky vyhecovat. Držím moc palce, Petr

AhojBobrr,já mám taky problém s třesem rukou.Roztřesou se mi ,když se mi to nejmíŇ hodí.Jsem z toho nervozní už předem.Špatně se mi dýchá a mám v hlavě vzduchoprázdno.Nakonec ze sebe udělám úplného blbce.Vzala jsem si krev na štítnou žlázu a zjistila poruchu.Teď se léčím na endokrinologii i u psychiatra,občas mě je dobře a jsem úplně klidná,ale pak se mi úzkosti a třes vrátí.Trvá to už rok a jsem z toho docela nešťastná.Ale bez návštěvy doktora bych to nezvládala vůbec.Můžu ti to jen doporučit.

Ahoj Bobrr,lehce se vše říká,ale ten první krok je nejhorší.

Táňo, hrůza není jít k psychiatrovi, hrůza je se kvůli SF začít vyčleňovat ze společnosti. Do restaurace s kámošema raději nepůjdu, co když se mi začnou třást ruce, z jednání v práci se vymluvím, rozhovor se šéfem proklepu, propotím a prokoktám, z návštěvy rodičů partnera mám břichobol už měsíc předem a při představě vánoc mi naskakuje husí kůže a točí se mi hlava. A ataky SF se stupňují... To je opravdová hrůza a ne návštěva doktora, který člověka stejně nezná a osobně je mu samozřejmě jedno, co mu člověk říká. Gynekologa také asi těžko vzrušuje představa plné ordinace pacientek. Je to jenom jejich profese, nic víc, tak o co jde... Navíc musí cvokař znát mnohem horší případy vyloženě zmatených lidí... Život se SF je fakt mizérie...

Ahoj Bobrr,díky za rady, ale stejně nevím.. Jít k psychyatrovi se bojím. Je to hrůza někomu o tomto problému vyprávět.

Zdravím všechny, zhruba před rokem jsem psal do tohoto fóra své problémy se SF a třesem rukou - stačí listnout kousek zpět. Končil jsem tím, že asi vyhledám odbornou pomoc. Teď se pokusím ten rok trošku zhodnotit - ve strachu z vánoc jsem se skutečně během loňského prosince objednal k psychiatrovi, kam jsem i dorazil... Nebylo to tak hrozné jak jsem si myslel, vybral jsem si doktora daleko od bydliště s malou ordinací v činžovním domě. Po cca hodině jsem odcházel s receptem na Apoparox, který během měsíce začal skutečně účinkovat. V únoru se mi citelně ulevilo, v březnu jsem např. mohl jíst polévku i ve společnosti a dostavila se ohromná radost ze života. Během května až června (po úplné stabilizaci) jsem začal docházet navíc na terapie k psychoušovi, což se mi zdá má také význam. Nyní, téměř po roce postupně končím s práškama, ruce se mi netřesou, hlava se mi netřese... V současné době absolvuji 2x měsíčně terapie, 1x kontrola n psychiatrii, celkem cca 5 hodin času i s cestou. Můj závěr zní - na nic nečekat a šupajdit na psychiatrii... Psychiatr + lentilky jdou na pojišťovnu, terapii si připlácím, ale ne moc. Přeji všem mnoho úspěchů v boji s tou zrůdou SF.

Aho Kamčo, dík za odpověď, ale nedovedu si představit, že jdu k psychiatrovi....
to co jsi psala o tom krámě se mi nědy stává také, je to hrůza, možná ,že to dělá i můj manžel, chce abych byla perfektní a já se snažím no a.....