Děti vylétly z hnízda

Já třeba proto, že je mi těch truchlících matek líto a přála bych jim, aby mohly žít v klidu. Jenže i když je všechno v pořádku, psychika si někdy nedá poručit a dělá si co chce. Je to na podvědomé úrovni, také jsem si to prožila, i když u jiné situace než je odchod dětí z domova. Já jsem se spíš zarazila nad tím, jak mohou někteří rodiče děti vydírat a znepříjemňovat jim tuto normální a zásadní životní epizodu.

No jasně, všechny truchlící matky jsou úžasně soběstačné, mají spoustu koníčků a zájmů, s dětmi se vídají a vlastně v ničem není problém. Tak proč sem vůbec píšete?

No je fakt, že k sobě máme blízko, rodiče kolem 90km a děti poblíž, i když dcera s přítelem se chystají odstěhovat do zahraničí. Ne že by se mi občas nezastesklo, ale mám hodně práce i zájmů a tak na to nějak nemyslím, bohužel nebudu ani použitelná babička, pracuji většinou i o víkendech a moc času nemám :-( A do důchodu tak daleko!

Webkameru samozřejmě máme,koupil mi ji partner,abychom si s mou dcerou mohli někdy popovídat.Dálkově s ní mám častý kontakt a je to rozhodně lepší,než když tam začínala a psali jsme jen sms.

Millo, jsem na tom uplne stejne. Ono je "vyletnuti z hnizda" a "VYLETNUTI Z HNIZDA". To prvni muze byt, ze dite odejde bydlet treba ve stejnem meste jen do sveho vlastniho bytu a stara se samo o sebe. To druhe, ze ho vidis tak dvakrat do roka. To je sakra rozdil. Miso, neboj, preju si, aby deti byly stastne. Zadne svazky, ve kterych se citi spokojene, jim nenahlodavam. Jenze, ve kterem svazku panuje absolutni harmonie? Takze si rikam, ze by praci i partnery nasly tady taky a nemusely se tolik prizpusobovat tem pomerum tam, jine mentalite, atd.

Millo, to je mi tě opravdu líto, že tě tak bolí srdíčko.A nemůžeš si koupit webkameru a vidět jí a mluvit s ní?Víš, mě se taky někdy moc stýská, ale stačí třeba jeden jediný telefonát a mě se žije zase o moc líp.Přála bych ti, aby se tvoje srdce utišilo a abys našla ztracenou rovnováhu.

"mámo",já se netrápím,ono se to ve mně trápí samo.Rozumem si to vysvětlím,raduju se z jejích úspěchů.Ale ta deprese a smutek ve mně zůstalo.Partner to ví a moc mi pomáhá.Je to už 3 roky a nemohu si zvyknout,jak se mi stýská.

Millo a proč se trápíš?Mě se zdá, že ty sama pociťuješ málo lásky.Netrap se, nech to plynout a věř, že pokud se dcera bude mět vrátit, tak se vrátí, neboj a pokud bude šťastná tam, tak si zvykneš a budeš ráda, že se jí život vydařil.To je úděl skoro všech matek, že je děti opouštějí a je to tak správné.

"mámo",jasně,že mám spousty koníčků,už i parnera,náročné zaměstnání,nic jí nevyčítám,ale já se uvnitř trápím.

Bobino,přesně to je problém,který mám.A věřit,že se rozejde se svým irským přítelem moc nechci,je to príma kluk a moc hodný.

Adélko,asi jsi blízko svých rodičů a děti nevylétli zas tak daleko.Taky se s dcerou vídám,1-4x do roka,podle toho,kdy přiletí ona nebo já za ní.Matku mám sice 100km,ale autem jsem tam za hodinu a půl.

Jeanette,nepochopila jsi,nikoho nevydírám,jsem ráda,že stojí na vlastních nohách,lítám za ní na návštěvu,pomáhám jí,ale já mám nabouranou psychiku,mně to tíží a bolí,já se s tím potřebuju vyrovnat.A nepomohou ani koníčky ani náročné zaměstnání.

viliman, vystrč, bude to pro jejich dobro!

Tedy, Jeanette, to si neumím představit! Ještěže to nebereš jako vzor, ale jako něco, co sama nikdy neuděláš! Já jsem šla od rodičů v 21, moje děti, syn a pak dcera se osamostatnily ve 20, je to naprosto fajn, měla jsem je dost mladá, takže mám dnes tisíce zájmů a dělám jen to, co chci. Neumím si představit, že bych se o dospělé děti měla starat, to by z nich nikdy asi nebyli samostatní zodpovědní tvorové! Stýkáme se často, někdy jedem v širší společnosti i na dovolenou, je to skvělé. Na podzim se chystáme s dcerou k moři, prodloužíme si léto a naši partněři to berou v pohodě, pustí nás dvě holky samotný :-))

Jáí mám opačný problém - "děti" kluci 30 a 26 let a ne a né vylétnout. Budu je muset z hnízda vystčit.

Souhlasím naprosto s Leou, rodič, který se cítí "ukřivděně" není nic jiného než sobec. Místo toho, aby dětem odchod usnadnil, tak je akorát citově vydírá. Mám dva syny v pubertě a mé přání je, aby se z nich stali samostatní, sebevědomí muži, nezávislí na rodičích. Znám hodně mamánků, kterým maminka ještě v 25 letech vaří, pere a obskakuje ho. Je to ostuda, jak pro tu mámu, tak pro to dítě. A většinou je to chyba matky, která sobecky k sobě dítě připoutá, většinou citovým vydíránímVím o čem mluvím. Takhle mi stěžovali (přirozený ve 20 ti letech)odchod z domova rodiče. Vyhrožovali, plakali....dokonce se mnou nemluvili......... Tohle nikdy nesmím svým dětem udělat!

začínám přemýšlet, že za nějaký čas taky "vylétnu". nevím, jak to mám rodičům usnadnit, určitě se budou cítit ukřivděně že už s nima nechci bydlet a tak...

Všechny mámi,které jsou nešťastné,že děti odešly si žít svůj vlastní život,jsou nešťastní sobci.A nebyly by šťastné,ani kdyby děti byly s nima pod jednou střechou.Plnou pravdu má Táňa.Když dítě je silné a schopné se postavit na vlastní nohy, je to pro rodiče výhra. A né důvod k zoufání.Víte,co je důvod k zoufání? Nosit dítěti květiny a zapalovat svíčky......A máma,která zoufá,že dítě je šťastné,bohužel pár stovek nebo tisíců kilometrů dál,tak ta neví nic o životě. Věřte mi, já ty květiny nosím a svíčky zapaluji.........

Míšo,já jsem tá první....z tvého příspěvku je cítit zloba na ženy ,ale nedávej všechny dohromady.Já se jako osamocená slepice necítím i když už jsou děti na svém.Sama pomáhám svobodnému synovi se osamostatnit ,protože tu věčně nebudu.Tak mě napadlo jestli jsi byl nebo jsi spokojen ve svém hnízdě......

Míša je rodilá pesimistka, chtěla bych jen tak nakouknout do jejího života, asi bychom se všichni divili:-)