Můj druhý manžel nenávidí mé děti z prvního manželství

Ony ty ženské nejsou o nic...Jak ktere .. zensky ..nejsou veschny stejné ..

Já mám teda takovou...Ano, je to tak a je to možné. Můj muž přijmul a zamiloval si děti z mého předešlého manželství a já zase ty jeho. Děti nás myslím také mají rády. Všichni spolu vycházíme perfektně, za což jsem ráda.

Já mám teda takovou zkušenost, že chlap dokáže milovat i cizí děti. Třeba moje máma si taky našla nového partnera když mi bylo devět let a je to naprosto fantastický skvělý chlap. Říkal jsem mu tati a je to pro mě táta dodneška. Mám ho mnohem radši než svého biologického otce, který na mě celý život kašlal.

V tom je největší rozdíl...I když jsem žena, tak s tebou musím bohužel souhlasit.

Ani se nedivím. Já kdybych si vzala chlapa, který by měl svoje děti z minulého manželství, taky bych je brala prostě jako cizí. Nikdy bych je neměla ráda jako svoje vlastní.

Tak aspon trosku chovani...Ony ty ženské nejsou o nic lepší, co se týče chování k dětem partnera, které pocházejí z předchozího vztahu.
Bohužel mluvím z vlastní zkušenosti.

Tak aspon trosku chovani vuči detem kdys si chlap bere zenskou s detmi tak musi mit rad i tedi nej jen ženskou podle mě

Zdravím všechny. Ráda bych...co si budem povídat, děti, pokud nejsou úplně malý, tak cizího neberou jako svýho otce. Těžko se cítit jako otec, když ty děti mají tátu jinýho. Plus teda fakt, že cizí děti jsou cizí a vlastní jsou vlastní.

Tak tohle znam taky a nevim jak to vse zvladnout

To Kaja: Jsem rada, ze je tu nekdo kdo dela to co ja!!!!! Taky jsem obcas spavala se svym deckem do 5 ti let. Mival obcas nocni mury a tak jsem si k nemu lehla az usnul a pak uz jsem obcas zustala. Taky jsem na nej dost upnuta, viz muj 1. prispevek, mela jsem dost nevydareny vztah, partner studeny cumak, a tak si hrat a povidat s ditetem je to jedine co obcas zbyva kdyz si chceme udelat radost a pohodu, ze?

Pokud muzu poradit, radeji bych toho tveho odsunula. Bud at si bydli sam a nemluvi mi do vychovy, aspon zatim, anebo at si jde. Nesnasim "prisne" tatinky, nemam nic proti jinym metodam vychovy, at si rodice delaji co vyhovuje jim. Ja s touhle vychovou nesouhlasim a spis toho sveho rozmazluju. Umis si predstavit, ze se jednou tvuj pritel rozhodne tvoje dite bit? ne a ne, ja bych to spis videla na rozchod. Z vlastni zkusenosti, vyrustala jsem s otcimem a mela jsem blby detstvi.

Tak jsem si znovu precetla svuj prispevek a ty nove. Mexitim se syn odstehoval do sveho vlastniho bytu a my meli chvili klid predevsim proto ze mel pritelkyni. Jak se s pritelkyni rozesel, hned zacal delat natlak na tatu a snazil se prerusit skolu s tim ze se na rok k nam prestehuje a pak "se uvidi". Zasadne jsem se proti tomu postavila, protoze, jak uz tu nekdo psal nade mnou, syn s nicim nepomaha a ja jsem za sluzku, navic s tim ze obcas vidim "nahodny" usklebek ci kritiku meho chovani nebo jidla apod. To uz se mi otevira kudla v kapse a kdo to nezazil, ten ani nepochopi!! Skakat cely den kolem temer dospeleho syna, servirovat 3x denne jidlo, prat, zehlit, uklizet a jeste se dockat pohrdani, to uz je opravdu otresne. Bohuzel, problem je v tom druhem rodici. Muj partner vsechno vidi ale boji se neco rict. Stydi se pred synem se i ke mne chovat pekne a neexistuje aby mi dal pusu. Spis me obcas trochu sjede, aby se syn zaradoval, ze prece jen nehraju prvni housle. Umite si to nekdo predstavit? K tomuhle presvedceni jsem ale dosla az po par letech, clovek hned vse neprohledne, zvlast kdyz se snazi... Tim horsi ale je pak to zklamani!

Ted jsme na rozvod, ne jen kvuli synovi, ale zkratka kvuli manzelove povaze. Jeho vecne soutezivosti, kritice, upnutosti na syna, kdyz je u nas apod. apod. Samozrejme, kdyz se dva rozvedou neni na vine jen jeden partner, taky urcite nejsem svata, ale prece. Byli jsme u psychologa a ten je vicemene na me strane... Takze podle me poucenim je, pokud se neda vyjit s nevlastnimi detmi a partner nechce nic menit, budete mit pozdeji s partnerem samotnym! To on je na vine, ne ty deti, ty jen vyuzivaji situace ke svemu prospechu. Pripadne se jednou zacnou podobat prave tomu druhemu a jsou na vas dva. To chcete? Ja uz nikdy.

Dobry den. Prosim o radu a nazor. Byla jsem pet let sama s dcerou, od jejiho pul roku. Hodne jsme se na sebe upnuly, ted je ji pet a pul. Celou dobu jsem se ji venovala dost naplno, dokonce jsme spaly spolu v posteli. Mozna jsem udelala ve vychove chyby, ale ted uz to nevratim.
Asi pred pul rokem s nami zacal zit muj novy pritel, ktereho sice velice miluji, ale nevim momentalne co delat. Pritel neschvaluje muj zpusob vychovy, neustale me za nej kritizuje, ted uz ani nedokaze mluvit o nicem jinem. Mou dceru nema rad, rika, ze je rozmazlena a chova se k ni osklive. Nesnazi se ziskat si ji nicim, jen ji hned chce vychovavat. Zaroven jsem zjistila, ze nas pohled na vychovu deti se dost odlisuje. On sice chce mit vlastni dite, ale chce ho vychovavat prisne, zatimco ja jsem zalozenim dost liberalni clovek a menit se nechci. Ne kvuli nekomu. Nedokazu si predstavit zivot bez nej, ale jsem take hodne nestastna, stale brecim, trapim se... Co myslite, ma tento vztah nejakou sanci prezit?

Ahoj Katko,
nevím jak přesně to mezi vámi je a tohle je Tvá verze, možná je to přesně tak jak píšeš a možná...povím Ti svou situaci. Vyvdala jsem dvě manželovi děti13 a 15 let, zpočátku vše klapalo tak jak jsem si představovala. Normální soužití s puberťáky. Zvrat nastal, když jsem chtěla, aby doma také něco dělali a aspoň ve společných prostorách udržovali přiměřený pořádek. Tím myslím aspoň něco dělali, protože nedělají absolutně nic a podle prarodičů jsem já vadná, protože ONI nemusí dělat nic. Od té doby je to mezi námi všemi na bodu mrazu. Mám na výběr, buď budu dětem sloužit jak magor a nebo se budeme doma hádat. Čili jinak, pokud by se manžel a prarodiče za mě postavili a děti by věděli, že si se mnou nesmí takhle mávat, bylo by vše v pořádku, ale vzhledem k tomu, že jejich postoj je, chceme mít klid a ty se poser, tak ano dnes už je nenávidím a může si za to pouze a jenom manžel s rodiči.
Nechci říct, že je to u vás stejné, ale možná právě něco takového se stalo. Protože pokud nemá ten "náhradní" rodič stejná práva jako vlastní, ale pouze a jen povinnosti, tak je to prostě špatně.

Hele Victorko ve 20 letech je ten syn fakt nakej divnej. Nonosi jeste pliny???
Snaz se s nim promluvit. On se proste citi ohrozenej a ty zas jak druhy housle. Premyslela si ze bys nekdy neco delala jen s tim synem?? A hlavne by mu mel domluvit ten fotr. Ten kluk uz totiz ma vek na to aby mel pritelkyni a bydlel sam.Nasemu fotrovi bylo taky 20 kdyz nas mel!!!

Tak tohle asi bylo u mě ,když jsem žila s přítelem a každý máme svoje dítě z prvního manželství.Já tu potřebu soutěžení,kdo má lepší dítě neměla,protože uznejte nelze srovnávat tříleté s pětiletým,ty děti jsou mentálně každý někde jinde.A on soutěžil v tom ,že jeho musela mít vše luxus,drahý,značkový,a moje z trhu a propagoval jak dobře levně jsme jí nakoupili.Když jsem mu řekla,vememe i pro Bárče,tak se napýřil a zaklepal no tohle MOJE DCERA nosit nebude.pak když jí dal facku ,tak to byla poslední kapka a šel jak namydlenej blesk.

Viktorko, myslím, že je to všude stejné. A je dobře aspoň, že Tvůj manžel vidí, že chování syna je neadekvátní. Horší varianta je, když se partner v dítěti vidí, o tom zde píší mnohé ženy. Ještě šílenější je, když je otci podstrčený kukaččí mládě a on to zoufale nechce vidět, co je ostatním zřejmé ...

Ted jsem si znovu precetla prvni prispevek od Katky, a vlastne ja sama jsem jakoby jeji manzel, meli jsme prvni 2 deti, ted mam sama jedno. Tak se musim priznat ze se chovam nekdy podobne, napriklad si preju aby moje dite bylo neco vic nez ty prvni, a manzel to asi vidi ale nic nerekne. To jsem si nikdy predtim neuvedomila, ze se takhle chovam, a ani nevim proc, nejsem od prirody nejak zvlast souteziva, a uz vubec ne takhle jakoby podpasove. Mozna bych se mela vic na ty prvni deti zamerit, a videt jejich kladne stranky, ceho dosahly ve skole a tak, to uz v posledni dobe vubec nedelam, porad jen pocitam to negativni. Myslim ze je to od prirody, ale da se to zvladnout, jen clovek musi zapremyslet.

Take je ale pravda to jak uz tu predtim psala (jina?) katka, ze ty vztahy jsou neprirozene uz z prvniho vztahu, u nas je to presne tak. Napriklad syn meho manzela se stavi do pozice jeho partnera, protoze manzel nemel pry nikdy exmanzelku rad, nemeli spolecne zajmy (museli se brat) a tak se venoval az moc svemu synovi. Ted kdyz jsem tu ja, syna musi tak trochu odhanet, posila ho obcas za kamarady, ale ten jeho syn nechce, chce byt jen a jen s tatou. Musim dodat ze je synovi 20 let,a napriklad cele vikendy travi v nasi spolecnosti, a probiha to tak, ze se me snazi kazdou volnou chvili "vysachovat" aby mohl byt s tatou sam. Napriklad do kina zasadne s tatou! A kdy mame jit do kina my, dospeli? Anebo jit do restaurace ma byt zasadne s tim synem, jednou jsme se zminili ze jsme byli na jidle a ten syn se mohl vzteknout, ze jsme sli za jeho zady. Take neni to trochu prehnane? I ted - chystame se na hory je to poprve po letech, memy diteti je 5 let. Tak predtim jsme jezdili na hory kazdy rok a zasadne se synem (coz bylo otresne protoze jsme s nim travili 24 hodin), pak jsme meli pauzu kvuli narozeni mimina. Tak to syn na hory nechtel ani na jeden den. Ted zase chce s nami, a to uz i manzela nebavi, chce jet sam se mnou, protoze pry je to vetsi klidek. Nemel by ten 20ti lety syn jet s nejakymi kamarady nebo pritelkyni ci co??? Na jednu stranu se snazim byt rozumna a ten jejich vztah podporovat ale ceho je moc... a tak jsem si po letech vybudovala temer alergii, a take delame veci za synovymi zady, aby nevedel. To by me zajimalo jestli to ma takhle i nekdo jiny, anebo je to na hlavu jen u nas doma...

To je právě ono,on tě má jistě rád,bere tě jako partnerku,která při něm stojí.A když má děti,tak chce, aby to brala jako fakt,který se nezmění.K dětem máme jiný vztah než k partnerovi a považujeme za správné,aby nám náš partner pomáhal s péčí o ně.Bylo by pro tebe nejlepší pokud ho miluješ chceš s ním žít a po dítěti toužíš,mít společné dítě.Aby jsi neméla pocit,že v této rodině hraješ vedlejší roli.

Nepořádek je jen ten viditelný vrcholek a boj s ním je určitě všude. Byl t jen příklad nedotknutelnosti jeho dětí. Jsem postavena před různé věci s tím, že je na mně, jak se s tím vyrovnám nebo nevyrovnám. To jsou momenty, kdy se vytrácí opora, soudržnost... Žena dokáže milovat "cizí" dítě, když si třeba osvojí, ale toto je jiný případ. Přitom jsem ochotna je přijmout a tolerovat, jenže musí být daná pravidla. Ty jsou, ale jenom pro mě. Ne pro něho a jeho děti. Když si bývalka usmyslí, že potřebuje volný víkend, pošle děcka k němu a naše plány jdou bokem. On je prostě chce a rád vidí, chápu. Jenže pokud on chce nový vztah, mělo by mu taky na nové parnerce záležet a ne ji nutit k ústupkům... Tak si říkám, jestli to má takhle cenu...

E.Fromm: nepřesné citace: mateřská láska je mýtus. Je-li, je dobře. Ale někteří lidé si myslí, že cítí lásku, přitom jí zaměňují za jiné emoce: žárlivost, strach z opuštění, závislost ... Někteří lidé zůstali svým emočním vývojem nezralými dětmi bez ohledu na kalendářní věk.