Můj druhý manžel nenávidí mé děti z prvního manželství

CHARAKTERISTIKA OBDOBÍ PUBERTY A ADOLESCENCE Vyšší city v pubertě

přispívají z vlastních činností

- Sociální city

obrovské změny

projevy k druhým lidem (dospělým, vrstevníci, k sobě)

1. Vztah k dospělým

absolutní pád autority (vymanit se ze závislosti na dospělých, ale né na materiální stránce)

Chápu tě.Věř,že děti v pubertálním věku jsou takové a byly by takové i tvoje vlastní.Je pravda,že vlastní umíme lépe pochopit,protože je známe a jsou vlastní.Nenechala bych si vnucovat lásku k dceři,dokazovala bych kladný vztach v zájmu o tu dívku,v zájmu o její budoucnost,zdraví,aj.Pravidla jaká pravidla?To jestli uklidí,nebo dostatečně pomáhá?Hlavně že se někde netoulá,nekrade,nepije alkohol a pozor na drogy.puberta-Změny

1. Tělesný vzhled

zvýšení tempa nárůstu dlouhých kostí

zhoršuje se koordinace pohybu

způsobené nevyspělostí pohybových schopností s narostlými kostmi

když to tak čtu ... jsem tak nějak v podobné situaci, starám se o svěřené dítě, dcera je v pubertě. Mám jí moc ráda, na druhou stranu: jiné geny, jiná výchova, problematická vlastní matka, není to jednoduché, v pubertě jdou navrch ty potřeby sebeprosazení, chce pravomoci bez zodpovědnosti. Muž se jí pořád snaží nějak "chránit", když chci, aby dodržovala pravidla, tak mi říká, že mě nebude mít takhle ráda, že na ní pořád něco mám (když něco třikrát řeknu, a stejně bez efektu, ještě na mě zvyšuje hlas..), tak je to špatně. Ale já nechci, aby mě měla ráda, protože může být jen rozmazlená princezna, který všechno projde, protože měla to těžký dětství. Ale neumím jí mít ráda jako matka, nejsem její matka. Jako kdyby mi vyčítali, že automaticky nenaskočím na místo její matky, i se všema emocema, a bezpodmíněnou láskou. A čím víc mi to vyčítají, tím hůř mi to jde, snášet její projevy, kterýma si pokouší prosadit svojí. Cítím se taky taková podvedená, za ty tři roky je to jiný člověk, z roztomilého děťátka v puberťáka, a není možnost navázat na nějaké milé vzpomínky na miminko, první školní den, to jsem s ní nezažila. Ach jo.

Kláro, já už měla děti starší, takže jsem chodila do práce, ale zařídit byt a vůbec ho sehnat znamenalo se pořádně zadlužit, dělala jsem ještě na ŽL, spoustu práce navíc, ale všechno se dalo vydržet, jen když jsme od něj byli pryč. Teď jsem si vzpomněla, jak v době před rozvodem mi okázale demonstroval, že už má jinou, telefonoval s ní a ptal se na její malou dcerku, která měla něco s rukou, jestli už ji ručička nebolí a že ji vezme na procházku. To mě obešel mráz při představě, že už je na řadě další chudinka, která zakusí jeho "pozornost". No, nevím, jak to dopadlo, třeba ho prokoukla dřív než já.
Emmo, to já taky, ale vyhodit ho nešlo, nakonec jsem z bytu odešla já s dětmi, i když byl byt za moje peníze, vyhrožoval, že pokud ho vyhodím, všechno zničí a on by to opravdu udělal. Nestálo mi to za další trable a nervy. Mimo jiné mi také vyhrožoval tím, že ze mě udělá cvoka a to bohužel jde docela dobře. Než jsme se rozvedli, hodně zhubnul, začal cvičit a míň jíst, ale společným známým nakecal, že ho tak trápím, že je na pokraji zhroucení a z toho hubne. Uměl dobře lhát a naši známí na mě hleděli jak na smradlavou rybu, že toho ubožáka týrám. On nás doma napadal, vyhrožoval, děti byly bez sebe strachy a přitom se nechával litovat, děs a hrůza, ještě že už je to za mnou.

Tak mám asi kliku.Můj přítel,se kterým mám také dvojčata,má mého syna opravdu rád.je na něj sice přísný,ale umí ho i pohladit a utěšit,když třeba pláče,nebo mu prostě není hej.je mu devět a je velmi citlivý.Holkám jsou teprve dva roky,samozřejmě,že později může být rozdíl znát,ale myslím,že ne.
Možná proto,že si pamatuje,jaké to měl on.První otčím ho třískal tak,že z toho začal koktat a nějaký další v řadě,se to koktání z něj zase snažil vytřískat.V tomto opravdu nechápu jeho matku.Mně jednou vztáhniut chlap ruku na dítě,tak mu dám pěstí a ruksak vyhodím před dveře.

Taky jsem to měla těžký hlavně finančně,on nás finančně dobře zajištoval,tak na to asi taky spoléhal.To víš já na mateřské pár korun alimenty,ale povedlo se mi najít slušnou práci,tak jsme to zvládli.Raději budu chodit se sběrem,než se dívat jak mé dítě citově strádá.Víš jak mi bylo,když se mě moje malá ptala a Bára může?Taky jsem nic netušila,hrál si na hodného strejdu.A to,že jí uhodil byla poslední kapka(téměř za nic,hodil jí bačkůrky a řekl obuj si je :ona mu odpověděla neotravuj-krom toho toto bylo slovo,které on na ní často používal a jeho dcera taky)

Kláro, děkuju, i Tobě hodně spokojenosti a ať se už do podobné situace nedostanem... Toto byl opravdu extrém, ale jak to poznat předem? Umějí se dobře přetvařovat. Naštěstí jsme se z toho všichni dostali, děti už jsou velké a vím, že mi to nedávají za vinu, dnes už chápou jak to všechno bylo. A protože jsem vždy byla na jejich straně, nic mi nevyčítají, naopak nás to semklo a hodně mi pomohly to překonat a začít znova, to nebylo lehké, ať už finančně nebo z vyčerpání, hlavně psychického. No, je to pryč a dnes už je dobře.

Milá Magdo,moc dojemný příběh.Já s tím mužem žila necelý rok a taky jsem toho plná,tak tě chápu.Nikdy bych nedala přednost muži před dítětem.Ano dítě bude mít svůj život,ale nese si své zkušenosti z dětství sebou.Otec je chlaba a matka je srdce.Partner tvoří pár,pár pro život.Jak žít s mužem,který týral(ubližoval) mím dětem?Nemohla bych se na něj ani kouknout natož vedle něj usínat nebo mu podat talíř.Magdi,tvůj muž si vybíjel právě tu zbabělost,kterou v sobě měl na tobě a dětech.Fandím Ti,hodně štěstí

Klára to napsala přesně. "takový člověk je primitiv,když se vybíjí na dítěti". Bohužel to mohu potvrdit a dodnes mě trápí, jak měly moje děti zničený kus života. Když jsem se rozvedla, bylo jim 9 a 5. Pak jsem začala s někým chodit, byl také rozvedený, měl dvě děti ve stejném věku jako moje. Po nějaké době jsme se vzali, k mým dětem se choval dobře, chodili jsme na společné výlety se všemi čtyřmi, tvrdil, že jeho bývalá si našla jiného, že mu děti moc chybí, že se potřebuje o někoho starat. Bohužel nebylo nic co by mě varovalo. Nebyla jsem tak naivní abych doufala, že bude moje děti milovat, ale věřila jsem, že budou kamarádi, podnikal s nimi, hlavně s klukem, různé zajímavé věci, bylo to fajn. Bohužel po svatbě vše nabralo hrozivý směr, začal děti dirigovat, poroučet jim, vnucovat svoje často nesmyslné názory, byl k nim nespravedlivý. A facky jen lítaly. Děti mohou doma pomáhat a vždycky to také dělaly, ale ne tak, jak to chtěl on. Když jsem chtěla třeba opláchnout nádobí, tak řval, že ne, od toho jsou tady haranti (a mnohem horší označení jim dával). Nakonec to vypadalo tak, že když dorazil domů, kde se děti klepaly hrůzou, a zjistil, že ve dřezu leží jediná lžička nebo na podlaze drobek, byl řev a fackovačla pořád dokola. Sám ovšem na sebe tak přísný nebyl, za co je řezal, sám v pohodě dělal. Udělal z nich sluhy, byl na ně hnusný, taky mi vytýkal, jak jsou rozmazlené a špatně vychované, nebylo to tak. Odmala mi pomáhaly, byly to moc hodné děti, dobře se učily, žádné problémy s nimi nebyly. Ovšem pro nevlastního nebyly nikdy dost dobré. Samozřejmě se jako správní sourozenci uměly porvat, pohádat, když to slyšel, hned jsem to měla na talíři. Ale to by nesměly být děti, že. Jak tady někdo psal - nejsou to roboti. Hodně jim ubližoval, mlátil je za každé slovo, nedokázala jsem je vždycky uchránit. Skončilo to tak, že děti se ho strašně bály, on se prsil, jaký je hrdina a já ho začala nenávidět. Potom vzal do okruhu nepřízně i mě a začal napadat fyzicky také mě, o psychickém teroru ani nemluvím. A to je tedy pohled, chlap 110 kilo se sápe na malá děcka a 50kilovou manželku, no hrdina. Po jednom jeho útoku měla dcera modřiny, všiml si toho její vlastní táta a šel si to s ním vyříkat, hrdina před ním utekl a bál se s ním promluvit, aby nedostal po hubě. Chlapa se bál, ale ženskou s dětmi napadl bez obav. O psychickém teroru ani nemluvím, ten byl na denním pořádku. Časem se mi podařilo zajistit bydlení, jinak bych od něj odešla dřív, ale nebylo kam. Požádala jsem o rozvod, zařídila nový byt, odstěhovala se. To zní jednoduše a hezky, ale neumíte si představit, co to obnášelo, ty věčné scény, sprosté nadávky, vyhrožování. Původní společný byt, který jsem financovala já, jsem nechala jemu, ne ze strachu, ale už mi to vážně nestálo za to a začala jsem úplně znova. Pokud by snad někdo měl dojem, že vina byla i na mé straně, že jsem si vybrala pro soužití nějakého sprostého burana od kterého se nedá nic jiného čekat, tak to je omyl. Šlo o pána se třemi VŠ, mnoha tituly, velmi na úrovni a schopného okouzlit kdekoho svými znalostmi, vystupováním a osobní úrovní. Mimochodem, až při rozvodu jsem se dověděla, proč ho opustila bývalá žena. Ne pro jiného chlapa, jak tvrdil on, ale proto, že terorizoval své vlastní děti do té míry, že jeho dcerka skončila na psychině, protože chtěla spáchat sebevraždu. Omlouvám se za dlouhé psaní, ale i po letech je to pořád ve mě.

já už snáším "psychické týrání" od mého muže x let. Mám syna z minulého manželství on dceru taky z minulého manželství. Dcera je "hvězda" můj syn je trotl.... Psycholožka mi řekla zásadní věc podle které se řídím. I vlastní otcové mají problém s vlastními syny - natož tak otčím s nevlastním synem. Berte to tak. Děti půjdou vlastním životem. Vy (my) pokud to nebudem brát sportovně zůstanem sami/y. Dobrý recept je - udělat si papírky - na jednu stranu - co nám soužití s partnerem dělá "dobře" a na druhou stranu - co nám dělá "zle". Fakt je ten že teď mé dítě již má skoro 20 let. Stěhuje se. Proč ne? Pravda, něco jiného je, pokud děti jsou malé. Vím, že to není domluva s partnerem ani po dobrém ani po zlém. Pokud jsou děti v pubertě nezbývá než vydržet - a HLAVNĚ být na straně toho svého. Ve věku kolem čtyřicítky nemá smysl řešit kdo s koho - jestli já matka se svým dítěttem z prvního vztahu nebo další život bez partnera (bez dítěte, které si stejně půjde svou vlastní cestou. Je to kruté ale je to tak. Přišla jsem na to po x letech. Když tak zabte mě za mé názory.

Chápu,že láska k vlastnímu dítěti je silnější,ale být zlý na nevlastní dítě?Proč,vždyt už tak to dítě strádá,myslím,že takový člověk je primitiv,když se vybíjí na dítěti.

Kdyz mi bylo 9, moje mama se znovu vdala. S nevlastnim otcem jsme vychazeli vzdy velmi dobre. Kdyz ale ctu, jak to nekdy vypada, naskakuje mi husi kuze.

Moje děti a její děti mydleji naše děti. To je tedy síla.

Od svých čtyř let jsem žila s nevlastní matkou,která mi dávala celý život patřičně najevo jak moc mě nemá ráda.Měla s mým otcem společnou dceru a pro mne bylo dětství peklo.Nikdo od nikoho neodešel.Táta se pak přidal k maceše a děkuji jim za tu školu.Nikdy bych nedovolila aby moje děti toto zažily.Nikdy.Raději chlapa poslat do háje,než nechat děti trpět.A to samé platí i u opačného pohlaví.

Klaro, to vse mluvi opravdu o tom chlapovi, jaky byl. Myslim si, ze to byl opravdovy slaboch, kdyz dokazal uhodit trilete dite, a sve prosazoval za nejlepsi. Tak se nekdy chovaji nektere zeny, (chovaji se jak slepice...."me dite je nejlepsi, me dite tohle, me dite tamto"....atd.) U chlapa je to dost zvlastni, kdyz sve dite takto prosazuje....proc takto souperil, to nevim, proc te takto vytacel, to taky nevim, jestli se citil nejak opusten, zakomplexovan, to tez nevim. Asi je v tom hodne duvodu. Ale udelala jsi velmi dobre, ze jsi ho vyhodila. Nezaslouzil si nic jineho.

To je sice pravda,ale nedokázala bych uhodit cizí dítě ještě k tomu tří leté že bylo hubaté.To se dá vysvětlit.A ještě vlastní může být sprosté a drzé.V těchto případech by se lidi měli snažit být alespon spravedlivý.On vždy ,když jeho dcera byla drzá nebo zlá,tak dělal jako by nic,jako by to naviděl a neslyšel,jen koukal na mě asi čekal na mojí reakci.

Je to proste jakysi zensky pud, doufat, ze muz prijme nase deti za vlastni.....
Kdybychom ten pud nemely, bylo by to mnohem snazsi...
Radim vsem zenam, nespolehat se na to, co si myslime, nebo utvorime za fantazii. Nase deti, jsou nase deti, ne muzu, se kterymi se stykame (kdyz to neni biologicky otec), a neocekavejte od nich, ze vase deti budou milovat. Neni to mozne. Mohou si na ne zvyknout, mit je radi, ale to je vse. jejich vlastni, bude vzdy jejich vlastni, tak jako nase vlastni, je nase vlastni, a cizi je jenom cizi.

Co se divíte, vy ženský snad dokážete přijmout cizí děti za své, že se tak tomu divíte,jakoby jste spadly z višňě!!

Kláro,neměj černé svědomí.Vše jsi napravila a dcerka to ví:)

Já zas měla partnera kdy jsme každý měl svoje dítě z prvního manželství.Moje 3letá jeho 5letá.Když byla u nás musela ji moje malá ustupovat,ta jeho pořád jen ječela všechno chtěla ,všechno ji brala dokonce ji i zkopala z křesla,že tam chce sedět ona.Nejdříve jsem vše trpěla.Jeho dceři se kupovali drahé věci na mojí se šetřilo nebo co jsem koupila jsem musela kupovat 2krát(i lízátko)a schovávat až ta jeho přijede tak to dostala.Moje malá byla pořád smutná a bylo vidět,že se jeho dcery bojí .Pak se stalo,že moji malou uhodil,jelikož mu odsekla.To mě už nažhavilo i proto,že jeho dcera mohla být hubatá a zlobit jak chtěla.Tak jsem mu řekla at´odejde ,on nechtěl,tak jsem ho vyhodila.Ted´mám stejně černé svědomí ,že jsem nechala svý dceři ubližovat,i když už je veselá a vypadá spokojeně.