jak se odmilovat ?

Ahoj Sabino. Tady je ten text: Kdybych já ti uměl/klidně sbohem dát/bez všimnutí projít/tvým slzám se smát/řici ti/už tě nechci/ani vidět/už tě nemám rád/umět to říci/to bych si strašně přál./Kdybych já si troufal/do očí ti říct/že když už mě nechceš/tak si můžeš jít/řekl bych/už tě nechci/ani vidět/už tě nemám rád/a pak bych možná/pro efekt dveřmi prásk./Už vidím/jak mě prosíš/na kolenou/slzy proléváš/já mám ale/vůli pevnou/a jdu klidně dál./To říkám každé ráno/svou odvahou jsem si jist/před zrcadlem stojím/vím co chci ti říct./Ale když pak tě vidím/od tramvaje/naproti mi jít/vím že tak odvážný/nemohu vůbec nikdy být.

Velika vasniva laska rychle sklouzne k velke vasnive nenavisti. Zbytecne trapeni, niceni vlastniho ja, pocit je potreba rozpustit.. Ne zatlacit do podvedomi, ubit, prebit.. nic nepomuze. Jen ho prijmout a rozpustit v sobe. Jde to.

ještě něco - tomu příspěvku bez nicku co je přede mnou moc nerozumím...Jak je to myšleno?

ještě něco - tomu příspěvku bez nicku co je přede mnou moc nerozumím...Jak je to myšleno?

ještě něco - tomu příspěvku bez nicku co je přede mnou moc nerozumím...Jak je to myšleno?

Dane, mrkni někdy na diskusi Zamilovaná do milence, nebo Nevěra a její následky (pokud se to tu dá ještě vyhledat), pak pochopíš, proč mě udivuje, že jsou i "normální" chlapi, kteří se taky pro lásku trápí...Jinak - s tou nenávistí - taky tomu moc nevěřím, že by se velká láska změnila v nenávist. Buď k tomu člověku pořád něco cítíme a v tom případě ho rozhodně nedokážeme nenávidět, jen si to namlouváme. A v případě, že je to opravdu za námi a nic už k tomu člověku necítíme, necítíme ani nenávist - je nám lhostejný a nezabýváme se jím. Taky jsem si říkala, že jestli tu mojí bestii jednou potkám, budu se tvářit lhostejně, pohrdavě, nebo se na něj usměju, ale tak aby to vypadalo, jako "je mi tě vlastně líto chudáčku". No, ale když k sobě mám být upřímná - tuším, že to nezvládnu. Možná bych se usmála, ale těžko pohrdavě.Myslím, že ten člověk by si stejně v mých očích přečetl, jak to doopravdy je...A řeknu vám, když si tu přečtu, že někdo se trápí několik let, je mi z toho fakt nanic. A Dane, ten text by mě docela zajímal, tak pokud by se ti chtělo, připiš ho sem, určitě to nebude žádné zdržování...

Dane a neni to prave ta nenavist k bestii, kterou jsi predtim miloval na hranici sil? To neni dukaz? OK, tak je to pouze moje poznani, ale ver, ze to citime vsichni.

Sabino, já jsem kdysi (ve studentských letech) zase myslel, že dívky se nedokážou nijak trápit a prožívat silně tyhle pocity. Poslední příspěvky mi připomínají otázku: Je lepší být veselý bez lásky nebo smutný s láskou? Nebo ta zmínka o nenávisti - někdo přímo říká, že velká láska se může změnit ve stejně velkou nenávist. Osobně tomu nevěřím, nemám pro to důkazy, ale je fakt, že té mojí bestii bych to rád dal najevo, až se s ní setkám. Pokud ale člověk není opravdu odmilovaný, nedokáže to a při náhodném setkání převládne zase to lepší. Je o tom moc hezký písničkový text, ale nechci s tím zdržovat.

Omyl, trapi me to, obcas se z toho slozim... Ale uz jsem se s tim naucila zit. A nezatvrdit se, protoze potom uz nemuzes milovat nikdy a nikoho, jen sebe. Jeste doplnim: nezatvrzuj se vuci Bestii, velka laska ma strasne blizko k velke nenavisti a to ti jen poskodi vnitrni energie, protoze k ni tyhle pocity uz nedorazi.

snad máš pravdu,a je dobře že tě to netrápí,že to bereš takhle.jo bestie,at je člověk jakej je a at se může zlobit jak chce,tak lásce člověk neporučí,furt na to myslí,to znám.já s tim bojuji pár let ale né a né se odmilovat

Nikdy se neodmiluju, pouze povoli bolest, laska ustoupi do pozadi, nahradi ji jiny vztah... Ale kdykoliv to pujde, vystoupi na povrch a pripomene se. Milovat muzeme v zivote jen parkrat, tak proc to zapominat.

Doufám, že je upřímná a že se v nitru netrápí. To záleží na ní. Ona se chtěla rozejít (alespoň to řekla), tak mi nezbývá než to respektovat. A že se mám rád, nebudu se trápit a budu si užívat, že mám o kamarádku víc.Jinak - proč jsem asi s Bestií přerušil kontakt? Protože se často chovala přítulně, nekamarádsky, ale přítelkyní nebyla. Chtěla být jen kamarádka. Takže má smůlu a není ani jedno ani druhý - jen já se kvůli ní téměř zbláznil, zešílel :(

nedá mi to ale zažila tedy zažívám to samé co ty,s malýma rozdílama...měla jsem vztah,který byl taky založenej na polibcích a obětí....on po nějaké delší době vicouval a řekl že chce být kamarád,důvod neznám...já mu řekla to samé,ted jsme jen kamarádi....ale mě to trápí jelikož moje srdce po něm touží stýská se mu,myluje ho...být kamarád s člověkem kterýho miluješ je bolestivý..

S mojí přítelkyní to bylo vzájemný, takže jsme už jen kamarádi :). Ona sama řekla, že se chce rozejít, tak jen doufám, že to tak i cítí a ne, že to jen vycítila - nechci, aby se trápila.Asi to byla jen tělesná přitažlivost a ty hormony již vyprchali. Náš vztah naštěstí vyústil "jen" k polibkům a objetí - nic víc. Takže můžem býti přátelé a to je často i víc.Pravdu měla spíše Sabina :) (Promiň Milo ;))Pravdou je, že jsem trošku smutný - nevyšlo nám to. Ale tuším, že tento sametový rozchod je začátkem cesty k míru v mé duši :)S bestií nejsme v kontaktu a já ho ani vyhledávat nebudu (a to ani, kdybych chtěl). Jestli si na ni někdy vzpomenu, vynasnažím se myslet na něco jiného. Každopádně vím, že myšlenky na bestii vyvolají velmi silné utrpení - mám se rád.Zatím o vztah zájem nemám, ale časem po některé dívce zatoužím. Kéž by to byl rozum spojený s hormony (=srdcem? :))

Já - tvůj příspěvek mě opravdu zaujal. Líbí se mi jak jí nazýváš bestií...Trápil jsi se tedy pěkně dlouho. Já se teď z podobného důvodu trápím už skoro pět měsíců, ale skoro bych nevěřila, že i chlapy se můžou kvůli ženský takhle trápit. Všechny tyhle bestie si nás nezaslouží a my se kvůli nim trápíme a lidem, kterým na nás opravdu záleží a milují nás pak nejsme schopni dát tolik lásky, kolik si zaslouží. Budu ti držet palce, aby ses do své hodné přítelkyně opravdu zamiloval a bestii pustil z hlavy. Ale popravdě řečeno s Milou tak úplně nesouhlasím. Vždyť ty vlastně cítíš, že to není ono a měsíc je řekla bych dost dlouhá doba...Ať už za to může bestie nebo ne, není to úplně v pořádku. No každopádně ti přeji aby se to srovnalo, bylo by to jen dobře. Tak se měj a dej vědět, jak to s tebou vypadá...

Neboj, láska je to, co máš s přítelkyní. Do bestie ses jen zamiloval, věř, že po několika měsících s ní by ta hormonální bouře pominula a pak bys začal hledat, co vlastně máte společného a taky, jestli tě dokáže podpořit, když potřebuješ a tak. To znám, rozum říká něco jiného než srdce (= hormony?:-) Tyhle pocity k životu patří a asi je to dobře, takový oživení, potrápení - to musí být. Ale když si zachováš ten rozum, uvidíš, že se to nakonec vyplatí.

Kdysi dávno jsem sem psal - někdy v březnu. No... Na tu holku jsem myslel až do půlky září (Trápil jsem se od Vánoc (s asi 3týdenním pocitem, že je to vzájemný)). V tom září jsem začal chodit s jinou a s tamtou jsem přerušil veškerý kontakt. Jenže svoji přítelkyni mám jen hodně rád. Zamilovanost to není :(. A průšvich je, že na tamtu bestii nemohu zapomenout.Doufám, že se zamiluju do své přítelkyně. Rozejít se nechci - to by nepřežila. Je mi s ní dobře a když jsem s ní, na bestii nemyslím. Stačí ale, když spolu na pár dní nejsme a už mám v hlavě bestii. A spolu s tím se před chvílí vrátila nevolnost, záchvat šílenosti... Ach jo :(. Před rokem to byla nejlepší kamarádka, ale buďto z hlouposti nebo úmyslně získala mé srdce. Odpovědnost si nepřipustila, takže budu mít fakt zvláštní život - má životní láska nebude ta, s níž budu. A zároveň tou láskou bude bestie, jež si mě nezaslouží a i přesto ji nemohu vytlouci z hlavy. A ani mojí skvělou přítelkyní :'( (Doufám, že zatím - chtěl bych mít vnitřní klid a mír...)

Ahoj oba. To se fakt nádherně čte, díky za příspěvky. Ono by se o tom dalo napsat nebo říct daleko víc, viď Jančo. Vynořují se i další otázky, úplně konkrétní nebo čistě filozofické, co nejdřív se k tomu vrátím a rád si podiskutuju. Těším se a zatím čau.

Ahoj, tohle je fakt těžká věc. Taky jsem milovala nesprávného muže. Byla jsem s ním půl roku, ale věděla jsem, že mě nemiluje. Strašně mě to zraňovalo, trpěla jsem... tak jsem to skončila. Bylo vidět, že mu to ani v nejmenším nevadilo:-( Přesto jsem naivně ROK doufala, že pochopí, jaká jsem skvělá holka, co by se pro něj rozkrájela, ale nic. Samozřejmě. Toužila jsem ho vídat, tak jsem začala po tom roce chodit s jeho kamarádem. Jsem s ním už rok a půl a jsem s ním šťastná. On mě strašně miluje a to mi pomáhalo během prvního společného půlroku tajit to hrozné tajemství - že miluju jiného. Čas pak zamlžil vzpomínky a bolest po rozchodu už nebyla tak tíživá. Teď si myslím, že je miluju oba, ale stejně některé věci musím řešit hlavou a prostě si poručit. Denně chodím kolem místa, kam jsme s bývalým přítelem chodili(bohužel musím, je to místo u mojí školy) a přestože cítím, že můj vztah k němu je spíš už jen sentiment, vždacky se stejně otočím, jestli na mě náhodou nečeká na lavičce:,-(

Ahoj ja jsem take byl v teto nestastne situaci a kdo ne tak je dodnes stasny,ja si myslim,ze kazdy clovek ma velkou cenu a jak tu bylo receno je velmi slozite prestat je to pravda je to jako s drogou to souhlasim,a myslim ze az clovek pozna vice sve nitro svoji dusi tak se muze opet zamilovat .Lidi zbytecne se netrapte nema to smysl,s usmevem:-))