Deník anorektičky

5.12. 2014
Deprese. Pořád jen deprese. Nemyslím téměř na nic jiného než na jídlo a proto jsem se rozhodla jít na psychiatrii. U psychiatričky jsem strávila téměř 2 hodiny a diagnostikovala mi mentální anorexii. Moje váha prý nesmí klesnout pod 49 kilo, jinak půjdu do léčebny. Chtěla bych se uzdravit, ale nepřibrat. Měřím 175 cm a vážím 52 kilo a jsem tlustá. Chci mít alespoň 50 kg. Jsou vánoční prázdniny a já se snažím jíst zdravě, ale nemůžu odolat cukroví. Zase jsem tlustá.

12.1. 2015
Už týden jsem v nemocnici. Vyhovuje mi, že nemusím jíst! Konečně jsem zase hubenější!! Za 3 dny jdu k psychiatričce a naši šílí.

19.2. 2015
Opět jsem byla u doktorky. Seděla jsem v čekárně a pořád dokola si četla nápis psychiatrie a bylo mi do breku. Jen co jsem vešla a řekla první větu, tak jsem brečela. Prý jsem zralá na antidepresiva...přeci nejsem žádný blázen! Před pár dny jsem byla na výletě v Pardubicích a nemohla jsem si vybrat kalhoty...ve všech jsem tlustá. Stojím v kabince před zrcadlem a sahám si na špek na břiše. Chci 50 kg! Byli jsme v restauraci a já si dala jen vodu, protože jsem si nic nemohla vybrat. Všechno bylo smažené, tučné, mastné..Celý zbytek večera jsem probrečela a pořád si opakovala, proč nemůžu být normální.

19.3. 2015
Opět jsem byla na psychiatrii a přišla jsem si jako blázen...došla jsem domů a celá jsem se klepala. Už 3 týdny pravidelně vstávám ve 4 a mám střevní potíže. Ve škole máme hodně písemek a já se pomalu hroutím.

1.5. 2015
Byla jsem ve Štrasburku, kde jsme navštívili sídla evropských institucí. Celý týden jsem jedla úplně bez výčitek!! Hrozně bych chtěla pomoci druhým lidem a studovat mezinárodní práva, abych mohla něco na světě změnit, ale začínám si uvědomovat, že nejdříve musím pomoci sobě. I když jsem na jídlo vůbec nemyslela, opět jsem zhubla a kalhoty na mě visí. Začínám si všímat, že oproti jiným holkám vypadám jako holčička.

23.4. 2015
Opět mi hrozí léčebna. Moje psychika je prý zralá na léčení. Celý týden jen brečím a říkám si, že přeci nemůžu skončit v léčebně! Ležím, brečím a přemýšlím o smyslu života. Copak ta antidepresiva nezabírají?!

22.5. 2015
Nevím, co se stalo, ale najednou přišel zlom. Už vím, že se chci uzdravit. Dělám dobrovolnictví na psychiatrii a uvědomila jsem si, že lidé jsou nemocní a chtějí žít a já nejím vlastně dobrovolně. Dobrovolně si ničím zdraví. Začala jsem číst knížky o anorexii a snažím se ji pochopit, nevzdát se. Konečně si uvědomuji, že takhle nemůžu žít nadosmrti. Už nechci strachu z jídla ustupovat. Nechci ustupovat anorexii. Pomalu si začínám si uvědomovat životní hodnoty. Občas mám záchvaty breku a paniky..vždycky běžím k rybníku a brečím. Vážím 53 kg a vím, že chci přibrat! Učím se žít se svým tělem, učím se mít ráda, učím se mít ráda jídlo. Pochopila jsem, že vyhublost mi nikdy štěstí nepřinesla.  Začínám se na svět dívat optimističtěji, ale hlavně se snažím pomáhat druhým, protože díky anorexii jsem zjistila, co je na světě nejdůležitější.