Příběh ženy s bulimií

3.3.2011 00:00
Hubnutí

Jak se může něco takového stát dospělé ženě? Postupné hubnutí, ztráta chuti k jídlu i pocitu hladu a pak naprostá otočka, šílený hlad, přejídání a zvrace?ní. Jako když se zblázní všechny buňky v těle.

Uvědomila jsem si, že jsem svoje tělo tak zblbla, že nereaguje směrodatně. Cítila jsem hlad po jídle, nebo jsem neměla hlad vůbec. Zjistila jsem, že se nemůžu spoléhat na jeho reakce.

Co teď?

Prožívala jsem velké zoufalství. Už jsem pochopila, že jsem otrok vlastního těla. Postupně mi docházelo, že ani ne tak těla, jako mysli.

Ráno jsem ještě neotevřela oči a má první myšlenka byla: „Dnes nejím." A buď jsem cítila báječné odhodlání, které vydrželo různě dlouho, nebo odpor k sobě, pokud jsem se večer před tím neovládla.

Probudit se ráno dehydrovaná s odřeným krkem, není nic moc. Oteklá, zpocená, časem jsem měla na ruce i strupy od vlastních zubů. Věděla jsem, že to, co dě­lám, je odporné a čím dál víc jsem byla odporná sama sobě. Nedokázala jsem ovládnout chuť jíst. To nebyl hlad, to byla jen neuvěřitelná touha jíst, a přitom jsem už cíleně jedla věci, které jdou dobře zvracet. Zapíjela jsem to litry čaje nebo laciného vína - ze stejného dů­vodu. Dnes už má tato porucha název. Bulimie. A dost se o ní ví.

Ale stejně: jděte a řekněte: „Já si vyvolávám zvracení." Styděla jsem se. Můj pocit nenávisti k sobě se prohluboval. Skrývala jsem svoje pocity přede vše­mi. Měla jsem strach, že se to někdo dozví, nebo že mě načapá na záchodě. Byla jsem přesvědčena, že to, co dělám, je tak hnusné, že to nemůžu nikomu říct.

Už nešlo o hubnutí. Vlastně šlo, ale ne tolik. Už jsem slevila ze svého nároku, kdy jsem se toužila vrátit do určitého stavu. Teď už šlo o to, abych se cítila dobře. Ano, ještě jsem tam měla silně - neztloustnout! Ale protože stavy při a po jídelních orgiích byly tak příšer­né, postupně jsem slevovala, a víc a víc jsem chtěla být normální. Zdravá.

Pro představu: v krátké chvíli sníte velké, ohromné množství jídla, zapijete to mnoha litry tekutiny. Je vám tak zle, že nemůžete ani dýchat, natož se hýbat. A při­tom chcete fungovat? Starat se o děti? Pracovat? V tom stavu jsem zvládla ještě tak dolézt na záchod, nebo na postel a moje zoufalství se prohlubovalo. Přála jsem si hlavně přestat zvracet. Nedokázala jsem ovládnout přejedení. Aspoň nezvracet! Ale zvracení byla vlastně úleva, zůstat v tom přežraném stavu bylo daleko vět­ší utrpení. Někdy jsem se tak trestala. Začala jsem se trestat tím, že jsem obsah žaludku ponechala a přála jsem si zemřít. 

Myšlenky na sebevraždu přicházely společně se zoufalstvím, že nejsem schopná to změnit. Jen vědo­mí, že mám malé děti, mě přivedlo k tomu nevzdávat se.

Děti. Nebyla jsem schopná se s nimi mazlit, čím dál víc mi bylo mé tělo odporné, znechucená sama ze sebe, odporná si zvracením, odporná si tloušťkou. Už jsem nemohla snést ani jejich dotek. Odstrkovala jsem je od sebe. Ta malá si chodila pro pomazlení, a já si to nedokázala ani užít ani jí to prostě dát. Je mi to líto ještě teď.

Můžu rozumem chápat, že jsem toho v nemoci neby­la schopná, ale přesto je mi to líto. Vidím jejich fotky z té doby a téměř je nepoznávám. Vnímala jsem je vů­bec? Vnímala jsem někoho jiného ?

Konečně jsem objevila první knihu o jídelních poruchách. To, co jsem četla, mi přineslo úlevu i zděšení zároveň. Úlevu v tom, že nejsem sama. Že to nazýva­jí nemocí, poruchou, návykem, který jde léčit. Hrůzu, protože léčba - znamená jíst, a to pravidelně.

Často jsem si říkala, že přestat kouřit je snadné. Dokázala jsem přestat a byla jsem poměrně silný ku­řák. Přestat pít alkohol, kouřit, tam je to Jednoduché." Protože cigarety ani alkohol k životu nepotřebuješ. Ale jídlo je životní potřeba.

A pro mě bylo tehdy daleko jednodušší nejíst celý den vůbec nic než si něco dát a přestat.

Jíst se prostě musí. Nejde to jako s jinými drogami, že se jich navždy vzdáš. Musíš se naučit s drogou žít, jinak nepřežiješ.

Sehnala jsem si tajně kontakt na psycholožku. Z ná­vštěvy u ní jsem přišla hodně rozčarovaná a zoufalá víc než kdy před tím. Čekala jsem, že mi pomůže, že mě vyléčí. Vždyť jsem musela vykonat tak ohromný krok, abych to vůbec někomu řekla. Přiznala se. Tak ponižu­jící to pro mě bylo. Ano, už se psalo o bulimii, ale ve spojení s modelkami, nebo s mladými dívkami. A já byla máma od dětí. Byla jsem rozzlobená na tu babu, protože mi začalo docházet, že mi nikdo nepomůže, že mi můžou dát jen určitý návod, ale jinak si musím pomoct sama.

Nikdo jiný to za mě neudělá.

Já se s tím budu muset den po dni, hodinu po hodině poprat.

Tohle mi ani nedošlo hned. Až časem, ale zcela zřetelně. Tehdy jsem cítila jen vztek a bezmoc. Ale - začala jsem si psát deník. Je fakt, že ten úplně první jsem v záchvatu zuřivosti spálila. Teď by mě zajímal. Ovšem i ten první zachovaný je šílený. Čtu a sleduju, jak se všechny mé myšlenky točí jen kolem jídla. Ano, je cítit snaha být zdravá, ale stále se denně vážím a stá­le se snažím shodit. Je to smutné čtení. Rok po roku ubíhá a můj vnitřní svět se stále zaobírá, kompletně se točí pouze kolem jídla a výčitek ze selhání. 

A co můj muž?

Vím, že jsem se mu to snažila říct. To už jsem byla úplně na dně. Až tak, že jsem se před svým mužem rozbrečela, asi poprvé v životě. Vždycky jsem své slzy

skrývala, nedovolila jsem si před ním plakat. Nechápal to: „Když mám hlad, tak se najím, když nemám, tak nejím. Co je na tom těžkého? Občas si něco dám jen tak něco na chuť." Bylo pro něj tak nepochopitelné, že s tím můžu mít problém, že celou tvrdou realitu jsem mu prostě nedokázala říct. Hledala jsem pomoc, pod­poru, nebo aspoň možnost svěřit se, ale tudy cesta ne­vedla.

Tělo reagovalo po svém. 

Při sexu jsem prožívala naprosté utrpení. I když jsem se dřív milovala ráda, postupně.jsem měla fyzický problém.

Moje studánka vyschla. Každé pohnutí muže ve mně, když už se do mě vůbec dostal, bylo, jako když do mě bodá nůž. Lubrikační gely nepomáhaly. Strašná bolest, hluboko uvnitř.

Psychika... tělo... neláska ke svému tělu... i nemož­nost otevřít se partnerovi... Teď jsou mi jasné souvis­losti, ale tehdy jsem neviděla, že si to dělám sama.

Nebylo to jednoduché období a já si o to víc cenila svého muže za to, že to vydržel. Vždy jsem si doká­zala vysvětlit, že on je opravdu dobrý chlap a já jsem ta nemožná. Pravda, nemohla jsem si s ním absolutně povídat o tom, co mě trápí. O tom, jaké peklo zaží­vám, žila jsem si ve svém světě, o kterém nic nevěděl.

Nemohla jsem u něho spočinout, načerpat sílu. Ale ani jsem v těch dnech netušila, jak moc to potřebuji.

Víc a víc jsem cítila, že si musím pomoct sama, že uvnitř jsem jen sama se sebou. Jasněji a jasněji jsem viděla, že to je každodenní boj. Hodinu po hodině, minutu po minutě vnímat, co nezvladatelné situa­ce spouští. Vypozorovat schéma „záchvatů." Kdy se to děje. Co předchází. Pravidelně jíst, i když nemám hlad. Zařazovat další potraviny, aby strava byla pestrá. Dochází mi, že všechno je v mé hlavě. Nikde jinde. Jen sledování myšlenek, práce s nimi. Nebo-li nahrazovat zaběhlé myšlení novým. Přepsat záznam. Jen neustá­lé bdělé myšlení mi pomohlo rozpoznat situace, které jsem dříve nezvládala.

Nejvíc když jsem nečekaně neměla program. Měla jsem volno a neměla jasně daný program. Byla jsem sama. Čtení knížek u jídla - také nebezpečí. Bylo mi smutno. Vydržet sama se sebou - to bylo pro mě k ne­snesení.

Všechno to přineslo další nutnost...Další a další odpouštění si, když jsem selhala. Už jsem si uvědomova­la, že vítězství nad tak těžkým a dlouholetým nepříte­lem nebude na první pokus. I když jsem každou další prohru obrečela, přeci jen nad zoufalstvím převládala naděje. Touha a síla se z toho dostat.

Velká pomoc pro mě bylo cvičení. A hlavně osůbka, která ho vedla. Dokonce to byl první člověk, kterému jsem dokázala o své situaci říct. Cvičitelka, trenérka, přítelkyně. Opora, protože mě nesoudila. Pokud jsem se donutila večer jet na její cvičení, vždy mi bylo lépe. Jednak jsem prožila volný čas smysluplně, ubránila se lépe záchvatům, jednak její cvičení bylo profesionální. Dozvěděla jsem se hodně i o tom, jak a co v těle fun­guje. Všechny ty informace mi pomáhaly. Mohla jsem s ní mluvit otevřeně a to byla pro mě největší pomoc.

Přišly mi do cesty knihy: Murphy - Moc podvědo­mí... páni, tolik se toho dá ovlivnit myšlením? A také Luise L. Hay - Miluj svůj život - najednou někdo psal přímo o potřebě mít se rád a to nejen každičkou část svého těla. Ale i svoji duši. Pro mě něco úplně nové­ho.

Ukázka z knihy Příběh ženy, napsala Magda Křepelková, vydalo nakladatelství Ladění

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Dobrý den, jsem začínající psychoterapeutka a byla bych moc ráda za...
Tereza  |  17.5.2012 21:46

Vyléčení z dlouholeté bulimie v dospělém věku neexistuje. Vzdy zbydou...
lea  |  17.5.2012 22:11

Dobrý den,moc mě Tvé čtení pohromilo !! Nejsme v tom sami !! :)
xxx  |  6.8.2013 11:07

je mi smutno moc smutno chci spát abych nemusela myslet na jídlo. spát...
xxx  |  17.4.2014 15:58

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *